Sobota, 15 června, 2024
Nezařazené

Jsou mrtví jen Ti, na něž již všichni zapomněli! V Blansku před 80 lety

Blansko v době okupace a 2. světové války zažilo mnohá příkoří. Německé vojenské jednotky konaly vše pro to, aby likvidovaly český jazyk a kulturu. 

Slovanská území dle Generalplan Ost, měla být podrobena germanizaci a velká část zlikvidována nebo vystěhována na Ural. U Slovanů, kteří podle německých plánů směli zůstat v „německém životním prostoru“, bylo počítáno s tím, že budou sloužit jako otroci v německých továrnách či na zemědělských velkostatcích německých majitelů, přičemž nebudou moci mít děti a dojde tak k jejich přirozenému vymizení. U části tzv. „rasově vhodných“ Slovanů mělo dojít k jejich poněmčení. Pro oblast Protektorátu Čechy a Morava existovalo „Konečné řešení české otázky“, mělo se jednat převážně o germanizaci, ale s tím souviselo vykořisťování lidských, hospodářských a přírodních zdrojů, průmyslu a zemědělství ve prospěch nacistického Německa.

V červnu 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz, zároveň se v Čechách zvyšovalo působení národního odboje. Hitler považoval říšského protektora Neuratha za příliš slabého, a byl proto vyslán zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Ten byl již znám svým nekompromisním řešením židovské otázky. Ihned po svém nástupu do úřadu 27. září 1941 nechal zatknout předsedu vlády Eliáše, 28. 10. 1941, na den sv Václava, vyhlásil stanné právo. Počalo cílené vraždění. Heydrich prohlásil, že „Český národ nebude mít po skončení války na mapě místo“. Němci zabíjeli české obyvatele, studenty, elitu, vojáky a odbojáře. V brněnských Kounicových kolejích se střílelo tak často, že i místní nejprve mysleli, že je to jen vojenské cvičení. Na podzim roku 1941 začaly první transporty všech obyvatel židovského původu.

Do transportů museli nastoupit i Židé z Blanska, které mělo zůstat „Judefrei“. Bohužel víme jen velmi málo o našich bývalých blanenských spoluobčanech. Dle záznamů Bránského existuje soupis ze září 1939, kdy v Blansku, Olomučanech, Vavřinci a Jedovicích žili:

Basch Karel MUDr., 1885, Baschová Františka, 1879, Braun Armin, 1887, Braunová Hana, 1926, Braunová Kateřina, 1889, Broch Ernest, 1912, Broch Isidor, 1881, Brochová Ela, 1919, Brochová Vilemína 1889, Čuprová – Singerová Gréta, 1902, Flinkerová Františka, 1899, Greiner Hugo, 1908, Gumpl Otto, 1899, Hochwaldová – Zvěřinová Helena, 1911, Ippen Karel MUDr., 1868, Ippenová Marie, 1878, Kolínská Valerie, 1888, Kohn Adolf, 1878, Kohnová Františka, 1882, Lax Ladislav, 1898, Laxová Helena, 1934, Laxová Hermína 1913, Laxová Zdeňka, 1899, Orvan Eugen, 1894, Stiassný Ernest, 1918, Stiassný Pavel 1922, Ing. Tauber Bedřich, 1907, Vinar Arnošt, Vinarová Anna, Vinarová Hermína. Soupis však není úplný, chybí některá smíšená manželství a děti. Většina zahynula v koncentračních táborech Terezín a Osvětim. 

Za zmínku stojí dramatický osud, který zažil během okupace pan Ing. Tauber (1907 – 1996), narozen v Pohořelicích. Jeho strýc – Michael Hermann Tauber (1881 – 1942) žil v Boskovicích jako vrchní berní správce a až do transportu v březnu 1942 byl předsedou Židovské náboženské obce v Boskovicích, zahynul v roce 1942 ve Varšavském Ghettu. Bedřich Tauber vystudoval na brněnské technice elektroinženýrství, později se orientoval na ekonomiku. Ve 30. letech žil i pracoval v Blansku, kde se seznámil se svojí budoucí ženou katolického vyznání – Aloisií Tauber (1900 – 1982), která ze svého prvního manželství měla již dva syny (Miloše a Zdenka Grubera). Bydleli v rodinném domku v tehdejší Čelakovského ulice číslo 516, která dříve kolmo ústila do Rožmitálovy ulice naproti domu čp.39/8. V dubnu 1939 se dali z politicko – společenských důvodů rozvést, aby manželka se syny nebyli vystaveni perzekuci, vztah však nadále trval. Tauber se odstěhoval za prací do Brna, od počátku 2. světové války 1939 se nařízení ohledně perzekuce Židů stále stupňovala. 19. září 1941 byli všichni brněnští Židé nuceni nosit žlutou hvězdu s nápisem „JUDE“, nosili ji však hrdě. Velké nesnáze počaly 26.09.1941 – v Protektorátu Čechy a Morava bylo vyhlášeno stanné právo a tzv.„první heydrichiáda“. Celý Český národ příchodem Reinharda Heydricha začal platit těžkou a krvavou daň. 

26. listopadu 1941 dostal pan Tauber příkaz dostavit se na shromaždiště ve škole v Merhautově ulici – tehdy Senefelderově – do transportu s odjezdem 2. prosince. V noci z 1 na 2. prosince Bedřich se svou sestrou Katarinou Tauber – kterou rozpadem manželství postihl stejný osud – podnikli velice riskantní krok – odjeli téže noci do Blanska. Zde zatím marně hledali úkryt. Odešli tedy do Olomučan, kde se skrývali. Žili také v ilegalitě v Rudici, odtud se ale opět vrátili do Olomučan. Mezitím 29. prosince 1941 došlo na českém území k výsadku operace ANTROPOID, SILVER A, SILVER B a Němci tušící přítomnost parašutistů všude zostřili hlídky. Každé město i vesnice byly pečlivě hlídány, situace se stala tím víc riskantní a nebezpečnou. 2.února 1942 museli sourozenci Taubrovi opustit Olomučany. Pěšky přes zasněžené a zamrzlé kopce se vydali do Adamova, odkud pak navečer odjeli vlakem do Židenic. Noc přečkali v Husovicích, sestra se ukryla v bytě přátel v Jánské ulici, Bedřich pak žil ilegálně v Jugoslávské ulici číslo 39. Pan Tauber byl celou osobní a politickou situací natolik ztrápený, že uvažoval o pokusu uprchnout do Švýcarska. Píše se 25. květen 1942.

Po atentátu na Heydricha 27. května 1942 následovaly opět krvelačné honby na české obyvatelstvo – tzv. „druhá heydrichiáda“. Z obavy před prozrazením i možnými následky pro majitelku bytu, ve kterém se skrýval, se chtěl vydat dobrovolně do rukou Gestapa. 04.06. 1942 Heydrich umírá a Hitler zuří, ihned volá po odplatě – Lidice, Ležáky a s nimi stovky dalších lidí jsou navždy odstraněny ze světa. Katarina Tauber se sama vydává z Brna na nesnadnou cestu do Vídně. Cesta do cíle se snad zdařila, ale dobrovolně se přihlásila k transportu do koncentračního tábora, kde zahynula (to se však pan Tauber dozví až po válce). Paní Aloisie Taubrová si 23.června 1941 odhodlaně přijela do Brna pro svého muže. Přesvědčila ho, aby se ukryl v jejím bytě v Blansku. Oba synové prý připravili pro svého otce úkryt. Pěšky se večer odebere do Blanska přes Soběšice a Vranov. Několik parných letních dní přebýval na půdě statku, nakonec se vydá do bytu, kde však k jeho překvapení ještě nebyl zcela dokončen úkryt. V zadní stěně domu vysekali synové malý otvor, ve kterém se sotva dalo sedět. Před touto skrýší stála skříň, její zadní stěna se dala odsunovat. V případě nečekaných návštěv či jakéhokoliv nebezpečí se musel schovat za skříní nebo se krčil v sekretáři i několik hodin. Kromě manželky a obou synů o něm do konce války vědělo jen několik věrných lidí. Starší z obou synů (Miloš Gruber nar 20. 8. 1923) dostal příkaz k totálnímu nasazení na nucenou práci do Říše – do německé letecké továrny. Protože se stal členem sabotážní skupiny, která byla odhalena, byl poslán do Osvětimi, kde zahynul 5.3.1943. V době války to bylo pro paní Taubrovou i pana Taubra velmi bolestné. 

Obtížné bylo vyjít s přiděleným jídlem na lístky pro 2 osoby, když ve skutečnosti žili v domácnosti 3 dospělí, scházely výživné potraviny. Německé úřady několikrát předvolaly paní Taubrovou do brněnské úřadovny Gestapa, vyžádali si Bedřichovu fotografii a zmínili se o tom, že mají spolehlivou stopu jejího bývalého manžela, která vede do Maďarska. Zároveň si někdo cizí padělal svůj rodný list na jeho jméno, takže Gestapo bylo stále ve střehu. Paní Taubrová musela několikrát na brněnském Gestapu vysvětlovat, že s manželem nemá několik let kontakt. Bedřich Tauber také žil každým okamžikem v obrovském psychickém napětí, vedl si podrobný deník o životě a průběhu války. Věřil v porážku Osy, zůstal velkým vlastencem, zajímal se o geografii, literaturu, pokud to šlo, dopřál si i poslech hudby. Díky speciálně upravenému rádiu poslouchal moskevské, londýnské i německé zpravodajství, zahraniční vysílání mu zprostředkovalo zdroj cenných informací o postupu fronty a dodalo psychickou podporu. Poslech zahraničního vysílání byl zakázán pod hrozbou trestu smrti. Vše pečlivě zaznamenával, některé úvahy i stenograficky. 

Kromě Gestapa a všudypřítomných udavačů, byly velkou hrozbou různé nemoci, jako ledvinová kolika, obrna lícního nervu nebo otrava krve. Na samotném konci války – 4. května 1945 – se v domě objevili dva nacisté s českým četníkem. Měli udání o střelných zbraních v domě, prováděli prohlídku, dokonce chtěli vidět i skříň, kde se pan Tauber stihl schovat. Paní jim skříň otevřela a sdělila, že ji tedy rozseká, aby viděli, že v ní nic není a tím nejspíš Gestapo odradila od další prohlídky. K dovršení řetězu šťastných náhod se stalo, že při bombardování Blanska spojeneckými letadly spadla jedna bomba těsně vedle krytu, avšak neexplodovala a byla objevena až po osvobození. Pan Tauber po osvobození sovětskou armádou 8. května 1945 ani nedopsal větu v deníku. Žena ho po 3 letech vyvedla na ulici a musela ho podpírat, protože vážil pouhých 48 kilo. Po válce se rodina přestěhovala do Brna, pan Tauber Blansko pravidelně navštěvoval, dožil se 89 let. Veliký dík a naši poklonu si zaslouží za odhodlanost a statečnost blanenská rodačka paní Aloisie Taubrová. Její hrdinský čin lze v dnešní době jen ztěžka pochopit, schovávala svého manžela bez vědomí blízké rodiny a některých přátel. Riskovala život svůj i svých dětí a blízkých v nejtěžších dobách, jaké české země zažily. Jen proto, že si na všechny ty tiché hrdiny a oběti, které vedle našich předků seděli v lavici, byli obchodníky, lékaři, ženy v domácnosti, starci nebo dětmi, nikdo doposud nevzpomněl – neznamená, že jim připomínku ve 21. století nedlužíme…

Jak již zaznělo v samém začátku – jsou mrtví jen ti, na něž již všichni zapomněli. V našich srdcích však připomínka zažehne světlo naděje a NEZAPOMENEME!

Jana Racková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..