Na kávě s Vojtěchem Wilczekem
Opravdu jsem to obrečel a nestydím se za to, říká úspěšný trenér
Skončila letošní florbalová sezóna, která přinesla hráčům blanenského Atlasu obrovský úspěch v podobě postupu do národní ligy. Sportovní veřejnost sledovala fascinující tažení nadšeně bojujícího týmu složeného výhradně z vlastních odchovanců, na venkovní zápasy je provázely autobusy s fanoušky. Hlavním strůjcem úspěchu je bezesporu charismatický kouč Vojtěch Wilczek, se kterým jsme si o čerstvě uplynulých hektických dnech popovídali.
Ruku na srdce, ještě před pár roky jsi v Blansku byl neznámou osobou, to se v poslední době dost změnilo. Jak to vidíš ty? Je to, co se vám povedlo opravdu takový úspěch?
Ano, vnímám to podobě jako ty. Jak chodím Blanskem, osobně mne zastavují lidi, které od pohledu neznám, gratulují, chtějí vědět podrobnosti. To nás nesmírně zavazuje k další práci.
Při našem poslední rozhovoru před asi dvěma roky jsi tvrdil, že mužstvo má velkou perspektivu. Potvrdilo se to?
Kluci jsou z Blanska nebo nejbližšího okolí, rostou nám před očima. Vojtu Fedru nebo Lukáše Kučeru si pamatuji jako malé klučiny. Postupem času se z nich stali chlapi, kteří umí dát do toho vše, začínají zúročovat svůj velký talent. A že se mohou posouvat dál. Borci jsou teď většinou ve věku od dvaceti do pětadvaceti let, pro náš sport ideální. Hranice je tu nižší než u jiných sportů.
Zkus teď trochu představit svůj tým…
Já se přiznám, že jsem ještě stále v takové bublině, do které jsem se nastavil před sezónou. Pořád jsem si plně neuvědomil ten výsledek, který se povedl. Pořád se budím s tím, že je ještě potřeba bojovat, nedochází mi, že bitva je za námi. Určitě musím především vyzvednout celý kolektiv, ne jednotlivce. Každý, kdo se zúčastnil, byť jediného tréninku nebo odehrál jeden zápas, byl jeho součástí. Vytvořili jsme skvělý tým se zázemím s neskutečnými fanoušky. Měl jsem pocit, že za námi jakoby stojí celé Blansko, aspoň jsem to z okolí cítil. Samozřejmě v týmu byli vynikající individuality, které dokázali, že jsou skutečnými lídry.
Je třeba vyzdvihnout i to, že jsi se nebál zapojit i juniory…
Ano, třeba Ondra Navrátil, Vojta Polách i další se zapojili do hry i ve vypjatých chvílích, kdy šlo o všechno a moji důvěru nezklamali. Když tady teď spolu sedíme a nutíš mne o všem přemýšlet, opět mi dochází, že jsme dokázali velkou věc. Vím, že tlak, který jsem na kluky, ale i na sebe vytvořil, byl až za hranicí. Doufám, že mi to nemá někdo za zlé. Teď se můžu přiznat, že byly chvíle v zápase, kdy jsem přestal věřit. Za stavu 7:6 v rozhodujícím zápase, kdy jsme dlouho marně sahali po vyrovnání. Kluci mi ale ukázali, že jsme tým. Jmenovité poděkování se teprve klukům chystám představit. Hlavně nechci na někoho zapomenout. Jeden z nejúžasnějších momentů mého života bylo, že když jsem přestal věřit, někdo mu tu víru vrátil. Přiznám se, že jsem to opravdu obrečel. A chce se mi i teď, když se mi ty chvíle vrací. A nestydím se za to. Současně jsem si uvědomil, jaký závazek teď ke klubu mám. Těším se na pokračování, na kterém jsme se s prezidentem Martinem Pivodou dohodli.
No a teď je potřeba otevřít ten palčivý problém, který vyvstal. Dostali jsme se do vyšší soutěže a nemáme odpovídající domácí prostředí, abychom ji mohli hrát…
Tuhle otázku dostávám pořád. Chybí odpovídající hlediště pro minimální množství sedících diváků. Soutěž určitě neprodáme, budeme se snažit nějak bojovat. Čeká nás jednání s florbalovou unií, abychom pro nás vyjednali nějakou výjimku. S největší pravděpodobností to ale dopadne tak, že v Blansku budeme trénovat a mistráky hrát v Kuřimi. Když to srovnáme ale v jaké „stodole“ jsme hráli v Hranicích, je nám to líto. U nás je daleko lepší povrch i zázemí, ale bohužel chybí ta sedadla.
Je příslib od města, že se s halou bude něco dít. Jak to vidíš reálně?
To nechám na posouzení odpovědných osob, nevidím do všech souvislostí a problémů s tím spojených. Přístavba hlediště směrem od fotbalového hřiště je plánována už nejméně dvacet let a stále se o tom jen mluvilo. Má se vybourat stěna a přistavět hlediště se zázemím, i vchod by měl být z této strany. Věřím, že vůle od vedení města tu je. I díky naším výkonům se myslím otázka nutnosti s tím něco udělat opět důrazně otevřela. Hlediště nechybí jen nám, zasloužili by si to i šikovné nadějné basketbalistky, fotbalisté, stolní tenisté, nikdo v hale nedostane možnost uspořádat větší turnaje, které by si představovali.
Věřím, že váš úspěch je výrazným impulsem k tomu, aby se pomyslné ledy hnuly. Městu takové zařízení chybí, to je nesporné…
Cesta bude těžká. S vlastní zkušeností s florbalem jsem se přesvědčil o tom, že když se člověk do něčeho pořádně pustí, všechno jde. Doufám, že se to povede, lidem na radnici věřím. Jsem realista, následující sezónu to asi ještě nebude. Dejme si teď naději, abychom vyjednali ty nějaké výjimky. Určitě chceme, aby lidi, které jsme florbalem pobláznili, mohli jít na zápas pěšky, dát si na hale pivko, nemuset zajíždět i na domácí zápasy pryč, byť nedaleko. Trochu v to věřím.
Fascinoval mne obrovský divácký zájem. Nepamatuji si, že by v blanenské hale bylo někdy tolik lidí jako na utkání s Olomoucí. Na rozhodující zápas v Hranicích se naplnily dva autobusy fanoušků, další neváhali se vydat vlastními auty. Ruku na srdce, který blanenský oddíl by se vydalo povzbuzovat tolik lidí, kteří dokázali v halách vyburcovat neskutečnou atmosféru…
Určitě se sluší před nimi smeknout klobouk. Byli neskuteční, pro nás to byl nesmírně důležitý prvek. Hnali nás dál, i když jsme třeba o dva góly prohrávali. Pro kluky bylo to nejkrásnější, že to mohli prožít s těmito lidmi. Slavili, já jsem brečel, říkám znovu. Pro mne i většinu hráčů to byl určitě největší životní sportovní zážitek. Ale není všem dnům konec, borci jsou mladí, třeba si něco podobného ještě zopakují.
Plánuješ teď pauzu nebo už začne příprava na ligovou sezónu?
Ve mně stále ještě doznívá ten náročný rok. Změnilo se i hodně v mém osobním životě i tím, že jsme si vzali na starost restaurační zařízení Kuželna. Je teď potřeba chvilku zvolnit a nechat to vše si sednout, tak to teď cítím. Pak ale začneme s letní přípravou, kterou nechceme podcenit jako se tomu trochu stalo v loňském roce. Věřím, že chuť od většiny hráčů bude velká.
Uvažuješ o posílení týmu do vyšší soutěže?
Myslím si, že bychom v lize mohli fungovat jenom z vlastních zdrojů, ale věřím, že se nám podaří nějaká ta posila získat. Už se k nám jich hromada hlásí, jsem překvapený, kolik lidí by chtělo hrát za Atlas. Určitě budeme vybírat a v žádném případě to nebude znamenat, že by u nás přestali hrát blanenští hráči. Budeme se bavit maximálně o dvou třech hráčích, kteří by přišli. Budu dál zapojovat naše juniory, kterým jsem už dával šanci i v nejvypjatějších chvílích. Povedlo se mi vytáhnout je z jejich komfortní zóny, věřím, že je to posunulo.
Líbilo se mi, že jsi v klubu vytvořil takovou atmosféru, že kluci dodržovali disciplínu, životosprávu, což u mladých v tomto věku není mnohdy jednoduché…
Ano, myslím, že jsme se velmi přiblížili profesionálnímu prostředí v přístupu k jednotlivým zápasům. Celkově jsme se v hlavě posunuli. V jedné třetině důležitého zápasu jsem hráčům řekl, že jen neprovozujeme sport, ale společně tvoříme své osobnosti. I do života jim dají ty vypjaté chvíle moc, dají jim sílu překonávat překážky, které je čekají. Nebudou se jen tak vzdávat, ale stále bojovat.
V závěru našeho rozhovoru bych se chtěl dotknout ještě jedné oblasti. Atlas není jenom úspěšné A mužstvo. Jak to plánujete dál s mládeží, se kterou už dost slibně pracujete?
V této práci jsme se dost posunuli. Mrzí mne, že jsem se já osobně musel z časových důvodů práce s dětmi vzdát. Kromě toho, že jsme si vzali hospodu, jsem i změnil zaměstnání, už jsem to nestíhal. To beru jako jedinou kaňku na uplynulém roce. Díky tomu, že začali hrát naši veteráni, profilují se nám noví trenéři, věřím, že to bude ke prospěchu věci. Chceme práci s dětmi přesunout z pozice kroužků více ke sportovní podstatě. Kdyby někdo z tatínků chtěl s trénováním pomoci, dveře do klubu jsou otevřené. Máme zájem vychovávat další talenty, o florbal je mezi dětmi obrovský zájem. Jsme připraveni se jim v klubu věnovat. Máme pokryté celé věkové spektrum od přípravek, přes elévy, mladší i starší žáky po dorostence a juniory. Je třeba se zmínit, že hráči vychovaní v Atlasu Jalový a Kučera hráli superligu, Vrána má stříbro z juniorského mistrovství světa. Umíme připravit špičkové hráče i celý tým. Já se nebojím ničeho, troufnu si říct, že pro náš klub nemusí být národní liga konečnou a že to zkusíme ještě vylepšit. I nadále chceme vychovávat špičkové sportovce, protože to pomůže být lepšími lidmi, kteří se dovedou postavit k výzvám čelem, nebát se života.
Bohumil Hlaváček