Očima pacienta: Covid je zákeřná mrcha

„Jako pacient, který se zde u vás léčí s covidem a snad už má nejhorší za sebou, bych vám rád poděkoval za péči, kterou mně a všem ostatním poskytujete. Chci poděkovat úžasným unaveným sestřičkám, které dokážou v této náročné době neuvěřitelné a k tomu ještě s úsměvem. To platí i o lékařích a veškerém personálu včetně kuchyně, který se o nás nemocné zde stará. Máte můj obdiv a úctu. Moc vám držím palce, abyste ten nápor zvládli, a nám všem držím palce, aby tato zlá doba pominula. Ještě jednou díky.“ 

Tak znělo poděkování třiapadesátiletého pacienta Petra (který si nepřál zveřejnit celé jméno, ale redakce je zná) Nemocnici Blansko. Jak sám říká, patří k těm, kteří covid nikdy nepodceňovali. Sice se pohyboval hodně mezi lidmi – zákazníky, ale vždy se snažil dodržovat alespoň základní pravidla. „Navíc můj synovec pracuje jako lékař na ARO, takže z jeho zmínek vím, že covid není jen chřipečka,“ říká. Že to může být až tak těžké, to však nečekal. 

Sáhnout si až na dno svých sil, bohužel někdy i víc. Tak hodnotí průběh onemocnění covid-19, které nazývá zákeřnou mrchou. 

Jeho boj s covidem začal 16. ledna, kdy dostal horečky. „Prakticky jsem u toho jen ležel, skoro nejedl a nepil. Hned v pondělí jsem svůj zdravotní stav řešil s mým praktickým lékařem, který mi předepsal léky a upozornil, že kdyby se to zhoršilo, ať neváhám volat rychlou lékařskou službu. V pátek mi ještě předepsal jedny léky, ale večer se můj stav začal zhoršovat. Bylo to tak rychlé, že když jsem večer došel na toaletu, tak jsem tam zkolaboval,“ přibližuje pacient. 

Co hůř. Pan Petr byl právě sám doma bez pomoci. Netuší, jak dlouho ležel na zemi, než se probral. Poté se mu podařilo odplazit do vedlejší místnosti, posbírat zbytek sil, uvědomit si, co se vlastně děje a především najít mobil. „Když jsem se trochu vzpamatoval, snažil jsem se nějak připravit na odvoz do nemocnice. Ale nebyl jsem schopen ani vytočit číslo a srozumitelně mluvit. A vůbec – vzpomenout si na 155? Ani to se nedaří,“ vzpomíná. 

Naštěstí má v mobilu nainstalovanou aplikaci Záchranka a pomoc si přivolal prostřednictvím automatické SMS. Operátorka mu ihned volala zpět. Nikomu nemusel nic vysvětlovat, sami poznali, že je něco špatně. Adresu také hlásit nemusel, protože aplikace jeho polohu bezpečně určí a záchranáři vědí, kam jet. „Další problém ale nastal ve chvíli, kdy jsem se měl dostat ke dveřím a otevřít, ale i to se nakonec povedlo a zvládli jsme to díky tomu, že záchranáři zkrátka několik minut počkali, až jim otevřu,“ zmiňuje Petr. 

Byl natolik dezorientovaný, že ani netušil, kam jej záchranka veze, byť cesty v okolí zná velmi dobře. Po příjezdu do blanenské nemocnice mu byl ihned proveden test na covid, který vyšel samozřejmě pozitivně. Zpočátku ležel ještě asi dva dny na standardním pokoji, došel na toaletu i do sprchy, byť se ploužil. V pondělí se jeho stav zhoršil na těžký oboustranný zápal plic. 

Pokus o cestu na toaletu se proměnil v další kolaps. „Ani nevím, jak jsem si podvědomě zavolal pomoc.“ 

Následovala JIP, antibiotika do žíly, injekce proti embolii… „A hlavně úsměvy a povzbuzení sestřiček a celého personálu. Nevstanete z postele, bez pomoci a hrozícího dalšího kolapsu nejste schopni vykonat základní životní potřeby. Jste odkázáni na unavené sestřičky, které vám musí se vším pomoct. Když vám donesou jídlo, jíte je na několikrát. Po každém soustu uleháte a lapáte po dechu a po kyslíku. Zlepšování jde velmi pomalu, ale člověk je vděčný i za malinký krůček. Někdy je to i krůček zpět, ale musíte jít dál,“ popisuje. 

Žíly po antibiotikách jsou ve špatném stavu, špatně se hledají. „Napíchnout scvrklou žílu, která není vidět a nedá se nahmatat, a to vše v ochranném obleku, roušce, štítu a ve dvojích rukavicích… Někdy se to podaří třeba až napotřetí s vypětím sil jak pacienta, tak sestry. A ke všemu krev při odběru prakticky neteče.“

V blanenské nemocnici pan Petr ležel měsíc. Nyní byl propuštěn, ale stále není fit. „Bojuju pořád, malinkými krůčky vpřed. Spousta lidí nemocí projde bez větších obtíží, ale jde o to, že opravdu nikdo dopředu neví, jak zapůsobí na jeho organismus,“ upozorňuje pacient. Sám měl před onemocněním dobrou kondici, desítky let neznal, co je to chřipka či horečka, slouží i u dobrovolných hasičů. „Doktora jsem navštěvoval jen jako sběratel razítek,“ snaží se odlehčit situaci s tím, že je to zkrátka nevyzpytatelné. 

„Nepřeji to nikomu. Stav se mění z hodiny na hodinu či dokonce z minuty na minutu. Nejste schopni ani mluvit,“ říká Petr s tím, že na žádné vyskakování to pořád není. Po čtyřech týdnech se mohl alespoň projít po pokoji s rehabilitační sestřičkou, nebo to zkusil sám, ale víc než pár metrů nezvládl. 

Nyní po propuštění ujde pár metrů. Vyjití pár schodů znamená rychlý výšlap na Sněžku. 

„Kdo nezažije, nepochopí a hlavně si nepřipustí, že by se těžký průběh mohl týkat i jeho. Opak je pravdou. Co je důležité u této nemoci, je podpora přátel a rodiny. Psychika hraje taky svou nezastupitelnou roli. Já měl to štěstí, že se mi dostalo obrovské podpory rodiny, přátel, zákazníků… Bez toho by to bylo velmi těžké.  A co je hlavní, věřím, že takto je to ve všech nemocnicích, ne jenom v té blanenské. Skvělý personál, vynikající sestřičky, které vás chodí v noci kontrolovat, přes roušky se na vás usmívají, i když do smíchu nikomu není,“ uzavírá pacient. 

Marie Kalová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..