Neděle, 14 dubna, 2024
Nemocnice

Očima zdravotní sestry

Stejně jako mnozí pacienti, také zdravotnický personál nejen blanenské nemocnice si v posledním roce sáhl na dno svých sil. Výjimkou nejsou ani slzy v očích sestřiček. Jsou to slzy z pocitu beznaděje i z vyčerpání. Jednou z týmu, který pracuje na oddělení Covid JIP v Nemocnici Blansko, je zdravotní sestřička Kateřina Hašková. Do nemocnice nastoupila v roce 1997, pět let pracovala na interním oddělení a poté přestoupila na jednotku intenzivní péče. Po přestupu na JIP absolvovala specializační studium ARIP. Zdravotní sestrou chtěla být odmalička, a i když ji nyní občas přepadne myšlenka, jestli by jí nebylo lépe na nějakém klidnějším oddělení, neměnila by. Její práce ji naplňuje. Také je členkou SDH. Splněným snem, když byl svět ještě v normálu, byla možnost účastnit se stáží na záchranné službě, která je její srdeční záležitostí. Zeptala jsem se jí, jak to nyní vypadá za zavřenými dveřmi, za něž návštěvy nyní nesmějí. A ti, kdo se za ně dostanou, by tam raději nebyli… 

Za celou dobu, co pracuji v Nemocnici Blansko, jsem – stejně jako spousta z nás – neprožívala tak silné a těžké okamžiky, kdy vám pod rukama umírají v tak velkém počtu lidé na covidové pneumonie s respiračním selháním. Úmrtí k naší práci patří, ale od října jsou tyto počty mnohem vyšší. Od podzimu to budou už desítky úmrtí. Stále dokola si pokládáme otázku, kdy už tomuhle bude konec. Fungujeme dlouhodobě opravdu na pokraji svých sil. 

Samotnou službou to však nekončí; máte doma rodiny a děti… 

Přesně tak. Kdybychom alespoň mohly přijít domů a odpočinout si. Ale přijdeme totálně vyčerpané ze služby a musíme fungovat doma. Domácnost, rodina, děti, distanční výuka. Nemáme chvilku, kde nabrat sílu. Kino, divadlo, některé sporty, wellness, trávení času u příbuzných a přátel… Nic z toho, čím by se dalo regenerovat, není. Všechny si strašně moc přejeme, aby se všechno vrátilo do normálu. Velmi by nám všem ulevil návrat dětí do škol za příznivé epidemiologické situace. 

Každá z nás řeší ještě svoje osobní starosti. Já jsem se například v březnu, kdy začal nouzový stav, pomáhala starat o dědečka, kterého jsme měli v domácí hospicové péči. Už tenkrát to bylo náročné, ale to jsem ještě netušila, co nás čeká od října. Nedokážu si představit, že bych o něho měla pečovat tady v tomto stavu pracovního vyčerpání. Všechno trvá moc dlouho a chybí nám takové to světlo na konci tunelu. 

Nemáte strach, že když se děti vrátí do školy, situace v nemocnici se opět zhorší? 

Zvládnutí koronavirové pandemie má v rukou každý z nás. Používat zdravý selský rozum, nosit ochranné pomůcky, dodržovat hygienu rukou a nechodit tam, kde je více lidí pohromadě. Ale řekla bych, že ve školách by se to dalo nějak rozumně nastavit. Určitě si nemyslím, že je správná cesta žít tady rok v nouzovém stavu. Návrat dětí do škol za příznivé epidemiologické situace pro nás bude znamenat moc, protože chodíme vyčerpané ze služeb a není chvilička času jakkoliv odpočívat a nemluvím o tom, jak negativní vliv má distanční výuka na děti. Jednou z cest by mohlo být co nejrychlejší naočkování učitelů. 

Bude podle vás očkování cestou k návratu do normálního života? 

Ano, očkování, samozřejmě dobrovolné, je cestou k návratu do normálu. Dlouho jsem uvažovala o očkování třeba mé babičky, která má přes 80 let, a jednoznačně jsem se rozhodla po tom, co vidím v praxi u nás na covidové JIP. Za všechny sestřičky, lékaře a vůbec všechny, kteří se starají o pacienty s koronavirem, včetně záchranné služby nejen tady v Blansku, se obracíme na všechny, kteří tohle zákeřné onemocnění považují za výmysl a různě zlehčují. Zkuste se prosím zamyslet a pomoct nám tak, jako my už pár měsíců bojujeme o životy vás všech. 

Hrozně nás ubíjí, když lidé nevěří, že je situace v nemocnicích vážná. Jak už jsem říkala, nemyslím si, že je cesta všechno zavřít a dlouhodobě držet nouzový stav, ale spousta lidí tomu nevěří a vůbec netuší, jak těžké okamžiky na službách prožíváme. Situaci zlehčují a nedodržují opatření. Je pro nás vyčerpávající, když od lidí slyšíme, že je to jen rýma, že je to všechno vymyšlené. 

Po Vánocích jsme ovšem měli nárůst pacientů po kontaktu s covid pozitivními příbuznými. 

Daří se vám tedy přes to všechno nějakým způsobem relaxovat? 

Kromě trávení času s rodinou chodím ven do přírody, nejraději sama s pejskem. Užívám si ten klid. 

Co vás, sestřičky, nabíjí? 

Především případy se šťastným koncem, spokojenost pacientů a hlavně to, když nám lidé důvěřují. Velkou pomocí a přívalem energie pro nás byla pomoc armády a nyní hasičů HSZ JMK. I přes všechno vyčerpání a pocity beznaděje máme díky tomu pocit, že je někdo s námi. Jde o pomoc fyzickou i psychickou. Jak vojáci, tak hasiči pracují úplně naplno a moc nám pomáhají, hlavně s náročným polohováním pacientů nebo jakoukoliv manipulací s nimi. Stejně tak jsou pro nás velkou pomocí sestřičky z oddělení jednodenní chirurgie, kde se nyní neoperuje. Pomáhají nám na JIPce, kde muselo dojít k navýšení počtu sester z důvodu navýšení počtu akutních lůžek JIP. Překlady pacientů na vyšší pracoviště se totiž nedaří, jelikož jsou přetížená. Takže bez sestřiček z chirurgie by to bylo pro nás velmi obtížné. Pracují s velkým nasazením, přitom patří na oddělení, kde je náplň práce úplně jiná než u nás. Péče o akutní necovidové stavy zůstává nadále zajištěna. 

A nejen na JIP se staráme o pacienty s koronavirem; méně závažné stavy jsou umisťovány na Covid oddělení SLF B, kde pracují sestřičky stejně jako u nás na JIP s plným nasazením a patří jim velký dík. 

Co je hlavním zdravotním problémem covidových pacientů?

Hlavním problémem je dechová nedostatečnost, respirační selhání, takže s pacienty nemůžete pořádně komunikovat. Oni nemají sílu mluvit. My jsme zase v ochranných pomůckách, takže je to takové neosobní. Snažíme se na ně mluvit, vzít je za ruku. Jsou bez svých rodin. Jsme kolikrát jediní, kdo s nimi tráví poslední dny jejich života. 

Často se stává, že pacient chce telefonovat se svými blízkými, ale nemůže udržet telefon, ani mluvit, tak mu držím mobil u ucha a on aspoň slyší hlas svých blízkých. 

Mnohé sestřičky chtěly z oddělení odcházet, protože měly pocit, že už to nezvládnou. Spousta případů jsou lidé, kteří doposud normálně fungovali a byli soběstační. Pak přišel covid, zhoršování stavu, dechová nedostatečnost a končí to úmrtím. Je to hodně smutný pohled. 

A nejsou to zdaleka jen senioři, jak si mnoho lidí myslí. Jsou to i mladší ročníky, třeba pětašedesátý, dokonce i sedmdesátý – paní také bohužel nedopadla dobře. Velice smutné případy. 

Dřív jsme měli třeba jen jednoho pacienta na ventilátoru, nyní jedou ventilátory ze všech stran. Sestřičky normálně fungují na 100 %, ale teď musí fungovat na 1000 %. Na podzim onemocnělo hodně sestřiček zároveň. Kdo mohl stát na nohách, tak chodil do práce, aby se neohrozil chod oddělení. 

Dřív byli jen někteří pacienti ve vážném stavu, takže ten nápor na péči nebyl takový velký. Nyní je většina pacientů, kteří leží na JIP, ve stavu kritickém. Před covidem byly horší a lepší služby, to znamená, že některé nebyly tak náročné fyzicky ani psychicky; nyní je každá služba špatná. Od té doby, co pracuji v nemocnici, jsem nezažila, že máte slzy v očích, pocit beznaděje, a přitom utěšujete kolegyni, která je na tom psychicky třeba ještě hůř… 

Myslím si, že to do kolektivu přineslo stmelení. 

Co práce v ochranných pomůckách a neustálé převlékání? 

Všechny výkony jsou v ochranných pomůckách stokrát těžší, ať už jde o péči o pacienta, veškeré výkony a v neposlední řadě KPR. Přitom se člověk zapotí i normálně, natož v kombinézách; to jen cítíte, jak vám teče pot po zádech. A v tomhle režimu jedete celou službu. 

Dá se říct, co je pro vás v této době nejtěžší? Je to ta beznaděj? Častý pohled smrti do očí? Únava…?

Přesně tak, jak jste to vyjádřila, spousta smutných konců oproti dřívějším službám a provozu JIP. Každá služba se jede úplně naplno, takže přichází velká únava. Na začátku po převzetí služby se nám chce kolikrát plakat, protože nevíme, kde začít, když máme několik špatných pacientů naráz. Postupně se tím během dne nějak prokousáváme. Řídíme se radou naší staniční – všechny se snažíme jít po krůčcích, nedávat si žádné velké plány a cíle a mít víru, že se to zlepší, i když nikdo z nás neví, kdy to bude. Dřív jsme byly zvyklé pomáhat si vzájemně tam, kde to bylo zrovna potřeba u „těžkých pacientů“. Teď je změna v tom, že jsou špatní téměř všichni. Hodně vyčerpávající je používání všech ochranných pomůcek. Prožíváme spoustu smutných okamžiků… Nejvíc mě bolí ta beznaděj a vyčerpání samotných pacientů, když kolikrát tuší, že se jejich stav zhoršuje a jsou bez svých nejbližších. Na začátku služby děkuje pacient, který špatně dýchá, řekne pár slov a za pár hodin umírá. Jedné paní, která nemohla pořádně dýchat, jsem i přes napojení na neinvazivní ventilaci ukazovala obrázky od vnoučat i jejich společnou fotku. Napsali jí, jak ji mají rádi. 

A podobných případů je zřejmě hodně…  

Nedávno jsme měli zase dalšího covidového pacienta, který se přijímal s dušností, která jen narůstala. Přes napojení na neinvazivní ventilaci to došlo až k uvedení do umělého spánku a napojení na umělou plicní ventilaci. Byla to paní, která žila s manželem, ještě si sama došla do sanitky. I přes vyšší věk byla normálně fungující a soběstačná. Najednou stojíte u lůžka, koukají na vás úplně vyčerpané oči. A bez přítomnosti rodiny je pacient úplně závislý na vás. Pohladila jsem ji, chytila za ruku a ona úplně vyčerpaná skrz dechové potíže tu ruku pevně stiskla. Řekla jsem jí, že jí jdeme ulevit od dechových potíží, aby si odpočinula. Všichni jsme věděli, že její stav je kritický. Ujistila jsem ji, že budu celou dobu u ní, než ji uvedeme do umělého spánku společně s lékařem ARO a JIP. U pacientů v kritickém stavu umožňujeme za dodržení všech hygienických opatření s ochrannými pomůckami návštěvu nejbližších příbuzných. 

Volala se tedy její nejbližší rodina, která ji už ovšem bohužel nestihla při vědomí. Manžel, starý pán o hůlce, ještě říkal svým synům, že za ní půjde sám, ať oni se nějak nenakazí. To bylo velmi dojemné. Při prvním vstupu do boxu JIP se tenhle starý pán rozplakal a šel za svou ženou… Paní pak v noci zemřela na covidovou pneumonii s respiračním selháním. Nikdy ten její pohled, stejně jako spousty dalších, nezapomenu. Myslím si, že podobné situace otřesou i s těmi nejotrlejšími sestřičkami. 

Ale nedávno jsme měli i jeden krásný případ se šťastným koncem. Nejednalo se o covidového pacienta. Přicházel na pravidelnou kontrolu na kardiologii a přesně před centrálním příjmem zkolaboval. Okamžitě byla zahájena kardiopulmonální resuscitace. Měl fibrilaci komor při akutním infarktu myokardu. Po půlhodinové KPR se ho podařilo vrátit zpět do života a po kompletním zajištění byl během pár hodin převezen k akutnímu ošetření do Fakultní nemocnice Brno, odkud nám ho po pár dnech a stabilizaci stavu přeložili zpět na JIP do Nemocnice Blansko. Po dalších pár dnech byl pacient propuštěn do domácí péče. Ale ten neskutečný pocit nás všech, že pacient dopadl dobře, to se nedá vyjádřit. 

Věříme, že tohle jednou skončí a budeme se moct na pacienty usmívat bez všech ochranných pomůcek a hlavně bude víc případů se šťastným koncem. Budeme bojovat dál a věřit, že se lidé začnou chovat zodpovědně, a tím pomůžou nejen nám, v Nemocnici Blansko, ale na všech covidových JIP, kde pracují všichni naplno už dlouhou dobu na pokraji sil. 

Pojďme se všichni semknout a dokázat stejně jako na jaře, kdy vůbec nebyla situace tak vážná, že dokážeme táhnout za jeden provaz a nemyslet jen sami na sebe, protože všichni si moc přejeme návrat do normálního života.

Marie Kalová

4 komentáře: „Očima zdravotní sestry

  • Zvláštní jak se všude mluví o opatřenich a přetížení zdravotního personálu. Bydlim v domě kde neni výtah a jsou zde 4 patra a 11 bytů. Bydlí zde lékař, dvě zdravotní sestry, zdravotní laborantka, ředitel střední školy, zaměstnanec krajského úřadu velmi politicky akční a učitelka základní školy ostatní jsou podnikatelé či důchodci. Roušky nosí pouze tito důchodci jinak nikdo a běda je upozornit. Takže pak si mohou lidi myslet zda to je vůbec pravda ten virus. Zdravitníci co zde bydli pracují v okresní nemocnici a po 15 hodině přicházejí uplně vpohodě. Tak když je taková situace proč nejsou plně nasazeni a nedodržují opatření? Už je mi to dost vše divné. Buď někdo lže a nebo se všichni zbláznili nebo zblázní. A pokud sestřičky nemůžou proč je v nemocnici nevystřídá tento odpočatý personál ?

    Reagovat
    • Souhlas.Mám stejnou zkušenost.Navíc moje kamarádka ležela v Brně v nemocnici.já byla na návštěvě v BK a nikde nebyl žádný frmol.klid,nikde není plno.Sami zdravotnici volají do medii ,že té komedie mají dost.A navíc odmítají ošetřit nemocné ,kteží nemají test a mají jiné zdr.potkíže,což je otřesné.Navíc v cčr covid nelčí nijkakřeknou vám,ležete doma avemte si paralen a až se budete dusitk,zavoljete záchranku?Kde to jsem??všude se covid léčí isoprinoisnem a ivermectinem ,v zahraničí všude.To,že máme šílenou prolhanou vládu neznamená,že zdravotníci by se měli chovat normálně léčit a ne jen ordinovat po telefonu a dávat na dýchací přístroj.

      Reagovat
  • Milá paní, co jste napsala, že jsme populací sobců. Máte děti? Jak dlouho si myslíte, že se budou opatření dodržovat? Už se tady blbne rok a je to čímdál horší. Pro desetileté dítě je rok desetina života a jestli to takhle půjde dál, tak tu budeme mít populaci magorů, kteří budou magory jen pro to, že dnešní hyperkorektní paranoidní společnost bude zachraňovat životy lidem, kteří by před 20 lety byli dávno po smrti. Kdo je tedy sobec? Ti, kteří si z covidu udělali dojnou krávu, tady nejde nikomu o lidi, ale jen o prachy. Čím více se testuje, tím bude více nakažených. Kdyby se pořád lidi nestrašili, tak to nějak vymizí samo. 93 procent lidí zemřelých na covid je věku 65 let a starších. Zatím zemřelo s covidem kolem 19 000 lidí, ale ti už to měli většinou spočítané dávno. Ale kolik je školní mládeže, tak to nikdo neví. Jenže dnes platí – ze zdravých nebo mrtvých nejsou žádné peníze. Zdravotnictví neléčí, ale udržuje nemocné co nejdéle na světě, to jsou pak kšefty. Dělají ze sebe chudáky, ale o penězích, které tam jdou, nikdo nemluví. Za jednoho covidového pacienta je příplatek přes 400 000 měsíčně. No, neber to. Hanba všem, kteří s lidmi manipulují a ničí budoucnost. Nikdy v dějinách neměli přednost staří a nemocní, jako je dnes. Bohužel se nejedná o milosrdenství, ale těžký kalkul, jak vytáhnout prachy ze zadluženého státu.

    Reagovat
  • To je presne to, co lidi nechteji videt. Dokud se nekaci v jejich lese. Ochrana jen obcas, jen na pul, to nefunguje, nechranit se a ostatni vubec, to ani nelze komentovat. Nas tady prakticky nezabiji covid, ale neskutecna sobeckost a egoismus lidi. Pritom by stacilo vydrzet par tydnu max mesicu dodrzovani opatreni vsemi a cisla by proste klesala tak dlouho, az by se zivot stal zase temer normalnim. Ale to „jen“ neplati v populaci sobcu a idiotu. Drzte se sestricky, budeme se modlit, aby Vam nikdo z nas nepridelaval praci.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..