Úvodník: Co z nich vyroste?

Už při poslední uzávěrce jsem rozepsal tento úvodník. Nakonec jsem jej strčil do šuplete, jelikož svitla naděje, že se naše vláda konečně probere a pustí děti do škol. Nestalo se. A tak nekonečný zástup rodičů dál zoufale vyčkává, co se bude dít. Tisíce děcek jsou zavřené doma a odkázané v mnoha případech na dost „punkovou“ distanční výuku. Školu až na pár týdnů od března neviděly, nemluvě o vztazích s vrstevníky, které jsou přerušené, v mnoha případech už natrvalo. Nabízí se nepopulární otázka z titulku dnešního článku: Co z nich vyroste?

Abych pravdu řekl, už jsme si pomalu zvykli na fakt, že shůry dostaneme falešnou naději, že by se konečně věci mohly pohnout k lepšímu. Takové jednání našich nejvyšších představitelů je frustrující nejen pro hospodské, vlekaře, provozovatele maloobchodu a dalších podnikatelů, kteří jsou nuceni mít zavřeno. Je frustrující především pro každého, kdo má doma dítě školou povinné. 

Jako příklad můžu zmínit svého syna, který byl loni ve druhém ročníku střední školy, od září studuje ročník třetí. Zrovna on a jeho vrstevníci přestali navštěvovat školu 12. března, aby se do ní vrátili na poslední tři týdny v červnu, následně zahájili školní rok 1. září, ale od 12. října byli zase zavřeni doma. Můj syn studuje stavební průmyslovku, ovšem když se podívám, jak probíhá distanční výuka, jímá mne hrůza při pomyšlení, že za rok a kousek by měl maturovat a v září nastoupit do práce – třeba jako dozor na stavbu. 

Distanční výuka u nás totiž probíhá jaksi zvláštně. Syn má denně maximálně tři hodiny, ale někdy třeba jen jednu. Asi tak obden se věnuje úkolům, které mu nezaberou více než hodinu. Některé předměty nemají vůbec, některé probíhají formou jednou za týden přidělených úkolů a jen velice málo předmětů vyučují kantoři distančně. Suma sumárum škole věnuje týdně tak 15 hodin času. U středoškoláka studujícího třetí ročník docela tristní, nemyslíte? 

Na jaře měli kantoři svaté právo improvizovat a hledat způsoby, jak předávat vědomosti našim ratolestem, ale po skoro roce (!) zvláštních opatření se vymlouvat na epidemiologickou situaci mi přijde velmi nemístné. Tak stejně se velice divím tomu, že ministerstvo školství nepřišlo s jasnými pravidly pro distanční výuku, ze které je tak v mnoha případech pouze anarchie a paskvil, jenž našim dětem jasně předurčuje, jak asi budou jejich znalosti vypadat pro jejich budoucí studium a praktický život. Stejně tak strašně, jak strašný je tento (ne)systém.

Nebylo by o čem psát, kdyby zvítězil zdravý rozum a pomazané hlavy, které na nás chrlí pouze hromady příkazů a nařízení, vymyslely způsob, jak všechny děti alespoň částečně vrátit do škol, byť za velice přísných opatření. Jinde to přece funguje, tak proč ne u nás? Abych dal nějaký příklad, můžeme se podívat třeba do Itálie. Od podzimu zde probíhá prezenční výuka pro první stupeň ZŠ a distanční pro 7. a vyšší třídy, ale pouze v případě, že daný region spadá do rizikové zóny (tyto jsou dány epidemiologickou situací). V Chorvatsku nechávají rozhodnutí o uzavření škol na zřizovatelích, v některých zemích zase zavírají školy až poté, co se zde objeví výskyt nákazy. Takže argument, že školy jsou stejně zavřené po celé Evropě, je lichý. Ono to jde, ale proč, když můžeme jediným mávnutím ruky skoro všechno zavřít? Jak jednoduché…

Přišla mi zpráva od jedné naší čtenářky. Poslala mi básničku, kterou napsala jako školní úkol její dcera navštěvující sedmou třídu:

Buď jako pták

Nesníš o svobodě,
Mrháš nadějí,
Když věříš,
Že v kleci budeš raději.

Možná žiješ,
Ale ne šťastně,
Bolí tě srdce,
A myslíš teskně.

Buď jako šíp,
Leť chladnou krajinou,
Bude ti líp,
Než s duší raněnou.

Buď volný jako pták,
Vznášej se nad propastí,
Svět na povrchu
Je plný pastí.

Leť a už se nevracej,
Do klece své vlastní,
Na nebe se usmívej
A hlavně buď šťastný.

K básničce maminka ještě připsala: „Pro někoho po roce izolace překvapení, pro ostatní potvrzení, že takhle to dál nejde!!! Děti v pubertě by měly psát básničky o lásce, ne o klecích a bolesti…“ Velice smutné, nemyslíte? A tohle není jediný případ, já sám jsem doma musel několikrát utěšovat čtrnáctiletou dceru, která měla slzy na krajíčku. Ten, kdo doma tento problém neřeší, si jen těžko dokáže představit demotivaci, smutek a prázdno, které naše děti po tolika měsících sociálního půstu prožívají. Jasně, jsou zdravé, mají nás – milující rodiče. Ale ani to kolikrát nestačí k naprosté spokojenosti. 

Naše děti jsou ne vlastní vinou izolované od svých vrstevníků, a to již velice dlouho. Těm mladším to zatím ani neumíme pořádně vysvětlit. A ti starší? Ti přichází o nejlepší roky svého života, o první lásky, o první pivo s kamarády, o fotbal, florbal, basket a jiné sporty, o kopec srandy, které skýtá nejen střecha školy, ale i normální, běžný život, který jim byl na předlouhé měsíce nekompromisně ukraden. Opravdu to nejde a nešlo jinak?

Martin Müller

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..