Na kávě s Jiřím Blahoňovským

S Jirkou Blahoňovským jsem se seznámil někdy v devadesátých letech. Často jsme se vídali na plesech, kde bavil diváky svými kouzelnickými triky. Mimo čarování se Jirka věnuje sbírání všeho možného, české historii a turistice. Dnešní rozhovor bude o magii, o cestování a o neuvěřitelných sbírkách.

Kdy jsi začal kouzlit?

Když ještě v Blansku stávala Sokolovna, byl jsem se podívat na představení českého kouzelníka Longmarka. To už je hodně dlouho, mohlo mi být asi šestnáct… Jeho představení mne nadchlo natolik, že jsem za ním šel i do šatny. Právě on byl mojí největší inspirací. Tenkrát v Blansku jsem od něj dostal nějaké dvě drobné rekvizity, začal jsem se magii věnovat a zde vlastně začala má dráha kouzelníka.

V roce 1979 jsem šel na vojnu. Jelikož už jsem pár triků uměl, přiřadili mne k vojenské kapele, v níž jsem vystupoval jako moderátor s krátkými kouzelnickými vstupy. Ještě během vojny mne zaujal inzerát v novinách, ve kterém někdo prodával kufr s kouzelnickými rekvizitami. Tenkrát stál neuvěřitelných 3.500 korun! Koupil jsem ho a začal se magii věnovat skutečně naplno. 

Po vojně jsem se stal součástí blanenské skupiny Pastevci. Magii jsem se snažil spojit i s moderací; například jsem uvedl vstup kapely nějakým drobným trikem. Lidi tohle hodně bavilo, bylo to něco nového… Často jsem si také hrál s prostředím, ve kterém jsme vystupovali – například v Dukovanech jsem dělal kouzelnickou přednášku o atomech.

Jak dlouho trvá, než se kouzelník připraví na své první vystoupení?

Ze začátku jsem trénoval asi šest, sedm hodin denně a na první vystoupení jsem si troufnul asi po roce. Některé triky jsem se v průběhu kariéry učil i více než rok, byly neskutečně těžké, ale výsledek potom stál za to. Výhodou bylo, že jsem se následně stal členem českého magického svazu, který několikrát za rok pořádal soutěže a srazy. 

Vyhrál jsi nějakou soutěž?

Možná bych vyhrál, kdybych se některé ze soutěží zúčastnil 🙂 Já jsem vždy čaroval pro lidi, mé jevištní vystoupení trvalo několik desítek minut, kdežto na soutěž připravovali ti nejlepší kouzelníci svůj výstup třeba dva roky, pak šli na pódium a za sedm minut bylo po všem.

Tyto akce pro mne znamenaly ohromnou příležitost. Vstupenka sem sice byla drahá a byla podmíněna členstvím ve svazu, ale byla tu k vidění ohromná spousta triků, které jsem bral jako inspiraci ke své práci. Po skončení soutěží se šlo vždycky někam sednout, čarovalo se u všech stolů a kouzelníci si vzájemně vyměňovali triky. 

Kde všude jsi čaroval?

S jevištní magií jsem začal hodně brzy, později se k ní přidala také mikromagie, která je mnohem těžší disciplínou. Na pódiu se dá spousta věcí schovat, ale když sedí kouzelník s diváky přímo u stolu, musí být naprosto bezchybný.

Míst, kde jsem vystupoval, je skutečně mnoho. V době své největší slávy jsem absolvoval i 140 vystoupení ročně. Českých a slovenských měst jsem objel nepočítaně, mimo to jsem vystupoval ve Francii, v Rakousku, v Německu nebo v Chorvatsku.

Je rozdíl mezi divákem v Česku a v zahraničí?

V zahraničí se diváci vždy nechali unést vystoupením, užívali si ho a nadšeně tleskali. Český divák neustále přemýšlí nad tím, jak jsem který trik udělal a snaží se na něj přijít. Přijde mi, že to bere občas jako podvod, který potřebuje odhalit! 

Pamatuju si na vystoupení ve Francii, kam jsem se dostal se zájezdem. Tenkrát mi volal jeden známý, že mi zaplatí zájezd, ale ať s sebou vezmu svůj kouzelnický kufr, že si odvezu dvakrát tolik zpátky a jemu že zájezd ještě zaplatím. Jeho francouzský kamarád nás vyzvedl v Paříži na nádraží, naložil nás do auta a od té doby jsme ostatní spolucestující z autobusu neviděli. Spali jsme asi tři hodiny denně, ale Paříž jsme prošli křížem krážem a navštívili jsme místa, o kterých jsme ani nevěděli. Nikde jsme neplatili ani korunu! Večery a noci jsme trávili v takové zvláštní chalupě, která měla tři patra nahoru a pět pater dolů, v každém patře bývala jiná společnost. Němci, Italové, Francouzi… A já čaroval, lidi se bavili a tleskali, prostě paráda. 

V Chorvatsku jsme vystupovali s Pastevci na náměstí. Odsud mám i své umělecké jméno Pirano.

Jak drahé jsou kouzelnické rekvizity?

Hrozně drahé. Třeba pětadvacet magických žetonů vyjde na dva a půl tisíce korun. Kouzelnický šátek stával před revolucí stovku, po revoluci asi tři stovky. Když jich kouzelník potřebuje na vystoupení čtyřicet, je to už docela velká investice.

A kde se dají takové rekvizity koupit? 

No přece u kouzelníka 🙂 Většinou někdo vymyslí trik a vyrobí jej ve třech kusech. Jeden pro sebe a dva prodá. Některé rekvizity jsem si nechával vyrobit na zakázku; pamatuji si, jak jsme s manželkou otrhávali kohouta, abychom získali ta nejhezčí pera na péřovou kytku. 

Ale pravda je taková, že dnes už jsou některá kouzla dostupnější, pár kouzelníků si z toho udělalo solidní byznys. 

Možná je to klišé, ale po zhlédnutí slavné show Davida Copperfielda mě napadá otázka: Jak náročné je pro kouzelníka předvést trik s létáním?

Před mnoha lety jsem si nenechal ujít show Davida Copperfielda ve sportovní hale v Praze a byl to skvělý zážitek. Nicméně trik s létáním nepředvedl. Důvod? Sportovní hala byla příliš nízká 🙂

Tyto triky jsou nesmírně náročné hlavně finančně. Už je to hodně let, ale nějaký náš kouzelník chtěl po vzoru Copperfielda nechat zmizet ostravskou radnici. Od svého nápadu nakonec ustoupil, jelikož by musel vynaložit velké finanční náklady a v rámci show u nás by se mu nevyplatily. Všechno jde, ale nic není zadarmo. A Copperfieldovy iluze – to jsou miliony.

Co můžu udělat pro to, abych se stal kouzelníkem?

Nejjednodušší je vyhledat si Český magický svaz, stát se členem, zúčastnit se srazů či soutěží, případně se seznámit s nějakým kouzelníkem, který tě do magie zasvětí.

Ty sám jsi někomu předal své zkušenosti?

Ano, a myslím si, že nejen v Blansku znají Radka Vylíčila, uměleckým jménem Magic R. Přišel ke mně před lety jako malý kluk se zapálením do magie a strávili jsme spolu mnoho času. Radek je dnes jeden z těch, kteří si troufnou i soutěžit, dokonce některé kouzelnické soutěže vyhrál. 

Ještě čaruješ?

Po revoluci to začalo jít trochu dolů. Postupem času si lidi začali představovat, že kouzelník přijede za párek a za pivo, což vzhledem k nákladům a vynaloženému času není moc uctivé. Teď už jsem v takovém kouzelnickém důchodu, občas jedu na nějakou oslavu narozenin známých, ale pravidelně už nevystupuju. Věnuju se jiným věcem, například turistice nebo hlavolamům.

Vidím, že hlavolamů máš požehnaně. Co tě na nich baví?

Hlavolam – to je vlastně taky takové malé kouzlo. Vždycky mne svým způsobem fascinovaly, a tak se z nich stala má celoživotní vášeň. Hlavolamy sbírám už strašně dlouho a mám jich doma přes tři tisíce. 

Všechny jsi dokázal rozluštit?

Pravdou je, že tu mám asi 40 – 50 kousků, které jsem nikdy nepokořil. Ale stále to zkouším! Tedy u většiny z nich. Některé jsou tak složité, že se o to raději nepokouším a nechávám je složené. Návody nemám; vždy, když si koupím nový hlavolam, návod na jeho rozluštění vyhodím. Některé kousky mne připravily o mnoho spánku. Nad jedním z nich jsem špekuloval třeba týden, až teprve ve čtyři ráno mi to celé došlo, vstal jsem a hlavolam složil. Chce to mnohdy velkou trpělivost, která mi jako kouzelníkovi samozřejmě nechybí.

V mé sbírce jsou hlavolamy ze dřeva, z plastu, z kovu, mám tu Rubikovy kostky, ježky v kleci, několik desítek drátkových hlavolamů… Některé jsou z USA, jiné z evropských zemí, většina samozřejmě z Česka. Některé jsem si dokonce sám vyráběl. Jednou takovou raritou je Rubikova placka, kterou jsem si koupil v Maďarsku v roce 1986. Vyšla mě asi na pět stovek, což byla v té době raketa. Je to moje velká slabost – když třeba jedeme na veletrh, já si místo bot přivezu domů radši nějaký nový hlavolam 🙂

Na policích vidím spousty pivních půllitrů. Ty také sbíráš?

Mám rád pivo, a tak mě věci s pivní tématikou hrozně baví. Pivních sklenic mám přes šest stovek, přesně to nemám spočítané. Zajímavé je, že jsem za žádnou z nich nezaplatil ani korunu. Některé mi přinesli kamarádi, jiné jsem dostal v hospůdkách, které jsme navštívili. V mnoha případech to byla docela legrace. Pamatuji si, že v jedné hospodě pod Karlštejnem mi nechtěli dát jednu překrásnou sklenici, protože měli jenom čtyři kousky. Předvedl jsem majiteli a hostům v restauraci pár kouzel a hned jsem dostal dva na cestu. Většinou obsluha restaurace slyší na to, že jsem sběratel, ale i když třeba zpočátku nechtějí, vždycky se spolu nějak domluvíme… 

Když se koukám na ta kvanta skla a keramiky – tohle bych nechtěl umývat!

Všechny sklenice vystavené na poličkách samozřejmě vyžadují péči. Do myčky tyto sklenice nesmí, časem by se z nich smyly obrázky a loga. Jednou za čas je jednu po druhé umyju, osuším a opatrně vrátím na své místo. Zabere mi to celé dva dny.

Sbíráš i jiné předměty s pivní tématikou?

Sbírám plechovky, pivní etikety, vršky, katalogy a prospekty z pivovarů a mnoho dalších věcí. Největší mojí sbírkou je patnáct tisíc dvě stě pivních tácků, které mám roztříděné a seřazené podle pivovarů, všechny samozřejmě ve dvou exemplářích. Navíc si pamatuju, který tácek odkud je a ke každému z nich si uchovávám originální vzpomínku. To mě na tom hrozně baví. Pivní tácky zásadně nekupuji, vždycky je dostanu nebo si o ně v pivovaru řeknu.

Zbývá ti nějaký volný čas?

Mojí další velkou zábavou je turistika, která je s mými sbírkami úzce spjata. Vlastním kompletní sbírku všech prospektů z informačních kanceláří z celé republiky, kterou každoročně doplňuji a aktualizuji. Účastním se pravidelně veletrhů cestovního ruchu a odvážím si odsud kolem pětadvaceti kilogramů různého materiálu, který pak třídím podle měst a krajů a udržuji jej aktuální. Staré odnesu jako dar do knihovny a nové zařadím do svého archivu. Když si potom vyberu město, které chci navštívit, sáhnu jednoduše do skříně a najdu zde vše, co potřebuji. 

Z každého místa, kam přijedu, si vozím pohlednice, samozřejmě s razítkem, aby bylo patrné, že jsme tu skutečně byli. Třeba nedávno jsme byli na Táborsku, odkud jsem si přivezl sedmdesát osm pohlednic. Kupuji si spousty knih o zajímavých místech, různé brožury, třeba ze státních zámků a další zajímavých míst. V jedné z knih, kterou jsem si koupil nedávno, jsou všechny povětrnostní sloupy v republice. Knihu vydal Český hydrometeorologický ústav, jinde se ani nedá sehnat. Většinu tiskovin si kupuju ještě předtím, než vyrazím na konkrétní místa. Na dovolené potom nemusím improvizovat – navštívím všechny památky, které si dopředu vyberu.

Pokračování na str. 4

Dokončení ze str. 3

Nebylo by praktičtější použít internet?

Nejsem nepřítelem moderních technologií, ale k tomuto je nepotřebuji. Itinerář na cesty sestavuji ze svých vlastních materiálů – mám je všechny přehledně seřazené, vím, kam sáhnout a nemusím nic složitě hledat. Navíc – kniha je kniha, má své hmatatelné kouzlo.

Mé nadšení pro turistiku se stalo základem pro další velkou sbírku, což jsou papírové modely. Těch mám aktuálně přes devět set. V posledních letech skládám hlavně historické budovy – z Česka, Slovenska, ale i ze světa. Chrám sv. Víta, Pražský hrad, Prašná brána, české rozhledny, nedávno jsem si koupil speciální edici dvanácti českých věží. Mám velký smysl pro detail, do mnoha modelů si dodělávám například zvonečky ve zvonici, schůdky a další drobnosti. Tento koníček mi bere mnoho času, některý model lepím třeba i týden a víc. Většinu modelů budov, které tu vidíš, jsme taky navštívili. Člověk se tak učí i české historii. Sbírku potom doplňují papírová autíčka, motorky, lodě, letadla, mrakodrapy, vojenská technika… I o tuto rozsáhlou sbírku se musím starat – několikrát za rok vytáhnu štětce a všechny modely vyčistím. 

Sbíráš toho opravdu hodně. Která sbírka je nejzvláštnější?

Ta bude asi v této krabici: osmadvacet kilo cukru v podobě balených cukříků ke kávě. Je jich tu opravdu hodně, samozřejmě všechny ve dvou kusech. Tipoval bych to okolo třech tisíc druhů. Taky si vozíme kameny ze všech pohoří, které jsme navštívili. Těch už máme doma taky spoustu.

Máš představu, jakou mají tvoje sbírky hodnotu?

Nepočítám, kolik jsem do všech těch věcí nacpal peněz, to není podstatné. Pro mne osobně mají mé sbírky hodnotu naprosto nevyčíslitelnou. Některé předměty jsou pro sběratele určitě velice cenné, ale mě to příliš nezajímá, nikdy bych nic z toho, co sbírám, neprodal. To platí i o mé sbírce podpisů a fotografií slavných osobností.

A těch máš kolik?

Se sbíráním podpisů jsem začal asi před třiceti lety, fotografovat se s nimi zhruba o pět let později. Podepsat si nechám vždy svoji vizitku a z druhé strany na ni napíšu jméno a datum, kdy byl autogram pořízený. Seřazené je mám podle data, první je Pavel Dobeš, který byl tenkrát začínající zpěvák a podepsal se mi na prvním country festivalu v Olešnici. 

V mé sbírce jsou asi tři tisícovky podpisů herců, moderátorů, zpěvaček, sportovců, politiků a dalších významných osobností, fotografií je méně, začal jsem později, což mne dodnes mrzí. Mnoho slavných person jsem potkal pracovně, jelikož jsem čtrnáct let pracoval na KSMB. Desítky, možná stovky podpisů se dnes nedají sehnat, jelikož jejich autoři už nejsou mezi námi.

Mojí velkou vášní jsou mimo jiné závody rallye, kterých se pravidelně účastním, ale jen pasivně jako divák. Před pár lety se mi v Polsku podařil husarský kousek – dostal jsem se do boxů krátce před závody a posbíral jsem tady podpisy první patnáctky světových elitních jezdců a spolujezdců. Se všemi jsem se i vyfotil.

Paradoxně nemám podpis svého velkého vzoru – kouzelníka Longmarka, vlastně ani podpisy a fotky s jinými kouzelníky. Patřím mezi ně, tak mi nedošlo, že bych si o ně mohl říct.

Trávíš někdy čas prohlížením svých sbírek?

Samozřejmě. Rád si zavzpomínám na zajímavá místa, která jsem navštívil, na vodu s kamarády, na dovolenou s rodinou… Jak už jsem říkal – ke každému kousku mám jednu nebo více unikátních vzpomínek a tímto způsobem je udržuji stále velmi živé.

Martin Müller

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..