Na kávě s Lubošem Jerrym Procházkou

S dětmi jsem si udělala výlet do Westernového městečka Boskovice a popovídala si se samotným šerifem. Luboš Jerry Procházka věnoval budování areálu mnoho let. Když poprvé přišel do staré pískovny, měl jen deku. Dnes mají o prostory zájem i filmaři. 

Co vás vedlo k založení westernového městečka? 

To už je hodně dávno. Letos zahajujeme dvacátou sedmou sezónu a to hlavní dění se opět vrací dolů do lomu, kde to všechno začalo a městečko bylo v něm. Pak se postupně budovalo na horní etáži a teď se srdce městečka – divadlo – vrací zpět dolů do amfiteátru. Nyní zde chystáme největší představení za celých sedmadvacet let. 

K založení městečka mě vedlo to, že jsem chtěl být vždycky kosmonaut, ale na kosmonauta mě nevzali, tak jsem skončil u indiánů 🙂 A protože můj nejoblíbenější film byl Vinnetou, když jsem byl malý, tak to bylo jasné. 

Jak jste přišel k přezdívce Jerry? 

To už je z dob, kdy jsme za komunistů jezdili na vandry. Měli jsme trampskou osadu. Jmenovali jsme se Harry, Berry, Jerry. Přezdívky jsme si tak dali sami. Ještě s námi byl Tom, s kterým jsme byli nejlepší kámoši, takže jsme se nazývali Tom a Jerry. Pak se k nám přidali právě Harry a Berry, a podle toho jsme naši trampskou osadu nazvali Ry. Ta dodnes funguje. 

Ve westernovém městečku i bydlíte? 

Ano. Je to takový jiný svět. V přírodě, v pohodě. Koronu jsme ani nepocítili, život uprostřed přírody je prostě parádní. 

Co se týká návštěvnosti, tak vás ale situace s koronavirem pravděpodobně ovlivnila…

To ano, přišli jsme o polovinu sezóny. Normálně otvíráme v dubnu a teď jsme otevřeli až o prázdninách. 

Když jste začínal, potýkal jste se s nějakými úskalími – že by vás třeba blízcí zrazovali? 

To ani ne. Tak asi jako každý se potýká s úskalími, když začíná s nějakým projektem. Například že jsem tady byl v pronájmu, který jsem měl patnáct let vždycky pouze na rok, a nevěděl jsem, jestli tady ještě další rok budeme moct být. Trvalo to patnáct let, než se nám tento prostor podařilo zakoupit. Takže vždycky je potřeba vydržet. 

Bral jste založení městečka jako podnikatelský záměr a díru na trhu? 

Vůbec ne. Bylo mi osmnáct let, měl jsem jen deku, lehl jsem si tady a říkal si, že už tady zůstanu. Tak jsem tady zůstal. 

Do které doby se přenesou návštěvníci areálu? 

Hrajeme si zhruba na rok 1870. 

Co všechno mohou lidé ve westernparku vidět a zažít? 

Dnes se areál rozkládá skoro na sedmnácti hektarech, je tady hotel a další ubytování, krásný stylový saloon, který si myslím, že je jeden z nejkrásnějších v Československu. Co se týká programu – je zde celodenní vyžití pro děti od nula do sto let 🙂 Pro všechny, kdo si chtějí trochu hrát a mají blízko k přírodě a k dobrodružství. 

Veškerý program vytváříte sám, nebo vám někdo pomáhá? 

Mám tým spolupracovníků, s nimiž všechno tvoříme společně. Třetím rokem spolupracuji s Michalem Bednářem, což je velitel jedné kaskadérské skupiny, letošní divadelní představení nám režíruje pan Igor Kryštof, to je chlapík z Prahy, který má zkušenosti při tvorbě velkých světových show. 

Stávají se kaskadérům úrazy? 

(Ťuká na dřevo.) Nechtěl bych. Je kaskadér a kaskadér. Kaskadér profesionál by měl ty věci dělat tak, aby vypadaly nebezpečně, ale dělá je v podstatě hodně bezpečně. Potom jsou ti, co si říkají kaskadéři, ale udělají kotrmelec a zlomí si nohu… Takže takové se tady snažíme nemít. 

Napadá vás nějaká zajímavá „historka z natáčení“? 

Jednou jsme na show pouštěli holuby. Pokaždé míváme nějakou závěrečnou scénu, jako například vodopád, nebo třeba ty holuby. Pouštěli jsme je vždycky při denní show. S velkou parádou přijel indiánský náčelník, otevřel koš, k tomu hrála velkolepá hudba. Z koše vyletěli holubi, zakroužili nad hlavami diváků a odletěli. Jednou jsme se rozhodli, že budeme hrát noční představení. Všechno bylo krásně nasvícené, velké entrée, náčelník otevřel koš, udělal významné gesto – a nikdo nevyletěl. Protože nikoho z nás nenapadlo, že holubi v noci spí. V koši byli, ale zkrátka spali. 

Máte nějaké další velkolepé plány do budoucna?

Letošní představení je hodně velkolepý projekt – nazval jsem ho, že je to poslední zařvání tygra. A pak už můžu jít do důchodu. Vinnetoua jsem vždycky toužil udělat nějak pořádně, protože toto téma u nás od revoluce nikdo nezpracoval. V Německu je to hodně populární, je tam spousta takových přírodních velkých scén. Navštěvují je tisíce lidí. Němci mají Karla Maye trochu víc v sobě, protože je to jejich národní spisovatel, nejčtenější německý spisovatel všech dob. Ale já jsem přesvědčený o tom, že i my Češi a Slováci máme v sobě toho Vinnetoua zakódovaného, hlavně my, Husákovy děti, které jsme na něm vyrostly. Když se pak v divadle rozezní hudba, vzbuzuje emoce. I staří chlapi pak mají kolikrát během pěti minut slzy v očích. V každém vyvolá vzpomínky na dětství, kdy četl pod peřinou při baterce nebo čekal ve frontě na lístek do kina na Vinnetoua. 

Chtěli jsme, aby příběh nezůstal v zapomnění. Protože dnes, když běží v televizi, děti už moc nebere, jelikož je v něm málo akčních věcí, málo se tam střílí, vraždí, je tam málo digitálních efektů, ale vidět to tady naživo je něco jiného než v televizi. Diváci vidí živé koně a další zvířata, živého Vinnetoua, výbuchy, střelbu, tak myslím, že by to mohlo oslovit i mládež. Příběh je nadčasový, krásný, je o přátelství, o cti, o boji dobra se zlem. 

Když jste se zmínil o důchodu – vychováváte si nástupce? 

Tamhle mám syna – s tím krumpáčem. Takže se ho snažím všechno naučit. Ještě mám čtyři roky, než dospěje. 

Mají o toto prostředí zájem i filmaři? 

Určitě. Jako poslední tady natáčel Filip Renč jeden díl seriálu, který má pracovní název Hlava medúzy, to bylo asi před čtrnácti dny. A na říjen se připravuje televizní seriál pro Prima Cool. Takže pořád se něco natáčí. 

Marie Kalová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..