Úvodník: Jít, či nejít?

Tuto otázku si v posledních týdnech klade mnoho rodičů, kteří mají doma školou povinného potomka, konkrétně žáka prvního stupně základní školy, případně devátého ročníku. Těm totiž vláda umožnila návrat do vzdělávacího zařízení. Deváťákům od 11. května, dětem z prvního stupně pak
od 25. května. 

Naší domácnosti se týká druhá varianta – žák prvního stupně. Chápu, že mnozí rodiče doma svádí nejen vnitřní boje, ale možná se neshodnou ani v rámci jedné rodiny. Jednomu z nich už dochází síly k domácímu vzdělávání svých ratolestí anebo má dojem, že už by potřebovaly pevnou ruku a nějaký ten režim. Druhý zase možná vidí ve školní docházce zbytečné riziko, které nestojí za to. 

Takhle to vidím i já. Říká se, že děti toho ve škole stejně moc nestihnou, protože budou mít zkrácenou výuku, a z ní ještě nějaký čas vezmou organizační záležitosti, jako je dezinfikování rukou, řízené přesuny po škole apod. Ať počítám, jak počítám, při výčtu výhod a nevýhod mi školní docházka v této době a v plánované podobě nevychází příliš výhodně. Ale záleží to samozřejmě na každém rodiči. Na jeho prioritách ve výchově a v neposlední řadě na tom, jak to má se zaměstnáním. 

Mnozí pravděpodobně musí do práce. I když – pokud mají nárok na ošetřovné ve výši 80 %, domnívám se, že to už taková velká ztráta oproti plnému platu není. A v nouzovém režimu domácnosti nemají přece takovou spotřebu jako obvykle. Ale možná se někdo bojí, že o zaměstnání přijde, proto chce raději nastoupit. 

U žáků devátých ročníků nástup do školy chápu; potřebují se nyní zejména připravit na přijímací zkoušky na střední školy. Učivo deváté třídy, to už nejsou jen vyjmenovaná slova jako na prvním stupni, takže je pochopitelné, že všichni rodiče svým dětem s učením pomoci nedokážou. Ale první stupeň se doma zvládá poměrně snadno. Spíše než o intenzivní výuku se tedy bude jednat o hlídání dětí, a to ještě ke všemu poměrně komplikované. Osobně bych za logičtější řešení považovala, kdyby do školy nastoupili žáci druhého stupně. 

Jedna rodina v mém okolí například řeší problém s časem po obědě. Ze školy dostali rodiče informaci, že odpolední skupinky budou pouze pro první až třetí ročník. A co čtvrtá a pátá třída? Většina rodičů asi není nadšená z toho, že by takový čtvrťák přišel po poledni ze školy domů a třeba do půl čtvrté byl sám doma. Nehledě na to, že ranní družiny na toto období školy vůbec nezřídily, takže pokud musí rodiče ráno před sedmou hodinou či ještě dříve odejít do práce, kdo vypraví malé školáky? 

Tato rodina je zvyklá podobné situace během školního roku řešit tak, že dítko místo družiny běžně chodí k prarodičům. Teď ovšem přece nemohou poslat potomka ze školy k babičce a dědovi, jež spadají do rizikové skupiny, kterou má společnost za úkol obzvláště chránit? A jsou zase na začátku – jít tedy, či nejít? 

U svého třeťáka zohledňuji mimo jiné také to, že jeho starší bratr, který navštěvuje druhý stupeň, zůstane doma, kdežto mladší by musel každé ráno vyrazit do školy. Přijde mi to prostě nespravedlivé. Ano, někteří školáci se mohou těšit na kamarády a do školy jít celkem dobrovolně. Ale jiní nevnímají pozitivně, že musí do školy, zatímco starší sourozenec ne. Pak záleží celkově na vztazích a na tom, jak to rodina vybalancuje; podle mě by se mohly narušit samotné vztahy mezi sourozenci. 

Častým argumentem je i to, že budou-li děti rozděleny do více skupin, je jasné, že na každého žáka nevyjde jeho třídní učitelka, na kterou je zvyklý zpravidla od první třídy. Dokonce ani spolužáci, s nimiž má bližší vztah. Někomu to vadit nemusí, někdo s tím ovšem může mít zásadní problém. 

Je tedy jasné, že rodiče obracejí současnou situaci ze všech stran a zvažují všechna pro a proti. V neposlední řadě také to, zda ten jeden měsíc do prázdnin stojí za to riziko, že se dítě ve škole nakazí. Byť jsou předpovědi celkem optimistické a všichni doufají, že se tak nestane, každý člověk to vnímá jinak. 

Každopádně – nezávidím ředitelům škol při plánování veškerých přesunů z šaten do tříd, nastavení začátků výuky a přestávek tak, aby se děti zbytečně nepotkávaly na chodbách… V jejich kůži bych být nechtěla. 

Marie Kalová