Na kávě s Michalem Krškou

Před pěti lety měl v hlavě sen – běžet Půlmaraton moravským krasem. Ten mu překazila zástava srdce. Od té doby se blanenský běžec, který přežil vlastní smrt, vypracoval natolik, že původní sen několikrát překonal. Půlmaratony už mu nestačí, dal se na ultramaratony. Na konci srpna s parťačkou vyhrál Mistrovství republiky v extrémním horském maratonu dvojic Beskydskou sedmičku – mix 26 až 35 let. A úspěchů má na kontě mnohem víc.

Jak se během uplynulých pěti let vyvíjela vaše běžecká kariéra?

Od prvního půlmaratonu, který se mi podařilo absolvovat v roce 2015, jsem další rok pokračoval s klasickými závody Okresní běžecké ligy, což jsou závody kolem deseti kilometrů. Postupně jsem navyšoval běžecké dávky a intenzitu tréninku, až jsem se dostal na stav, kdy trénuji skoro každý den. Chodím běhat třeba pětkrát, šestkrát týdně. Měsíčně to vychází zhruba na dvě stě padesát kilometrů, týdně od šedesáti do devadesáti. Naběhám ročně kolem tří tisíc kilometrů a na kole najezdím necelých dva tisíce kilometrů. Je to výrazně míň, než bych chtěl, ale je to maximum času, který můžu běhání věnovat, protože se nám narodila druhá dcera. Veškerý osobní volný čas věnuji běhání; slovo televize a kniha neznám, nechápu lidi, kteří se můžou nudit. Můj život se odehrává jednoduše: práce, rodina, běhání.

Běháte za každého počasí?

V podstatě ano. Vadí mi akorát bouřka, z ní mám panickou hrůzu.

Loni jsem si posunul osobáky – v půlmaratonu 1:26:19, v maratonu 3:14:40. Myslím si, že tyto časy bez cíleného tréninku už nepřekonám a jsem s nimi spokojený. Ale zjistil jsem, že tyto silniční rovinaté závody mě nenaplňují tolik, jako horské.

Co na to partnerka? Je ráda, že nechodíte do hospody?

Partnerka je alergická na to, když řeknu, že nejsem jako ostatní, že nechodím do hospody, ale běhat (smích). Poslední dobou jsme ale rodinný život s mým koníčkem celkem sladili, a to zejména tím, že se snažím chodit běhat večer, až jdou všichni spát. Sice to není ideální, ale když běhání člověka baví, cestu si vždycky najde.

V roce 2016 jsem vzdálenosti začal prodlužovat. Běžel jsem svůj první maraton v rámci místního velmi oblíbeného Moravského ultramaratonu, což je sedm maratonů v sedmi dnech. Tenkrát to byla pro mě šílená představa, běžet všech sedm maratonů. V roce 2017 už jsem běžel dva z těch sedmi maratonů plus Pražský maraton a postupně jsem začal zjišťovat, že mě ty kratší závody moc nebaví a necítím se při nich dobře. Člověk při nich běží moc rychle a neužívá si to. Začaly mě bavit dlouhé tratě. V roce 2018 už jsem se zúčastnil tří z těch sedmi maratonů a zároveň jsem běžel svoje první ultramaratony.

Co obnáší ultramaraton?

Ultramaraton je cokoliv, co je víc než maraton, byť jen o kilometr. Vloni jsem běžel tři závody, co mají přes šedesát kilometrů, a jeden šestasedmdesátikilometrový. Téměř jsem odboural krátké závody v rámci Okresní běžecké ligy, které teď běhám jen občas pro radost. Letos jsem si splnil svoje dva největší sny, o kterých jsem v roce 2014 po zástavě srdce ani nesnil, a to bylo všech sedm maratonů v sedmi dnech. Dal jsem si metu skončit do desátého místa a byl jsem přesně desátý zhruba ze sedmdesáti lidí, co tu bláznivinu podnikají. A úplně nejtajnějším snem, o němž jsem nikdy nedoufal, že si splním, byla Beskydská sedmička. Je to asi nejextrémnější závod v Česku, který jsem považoval za něco, co je mimo lidské chápání, a myslel jsem, že není v mých silách. Je to zároveň Mistrovství České republiky v extrémním horském maratonu dvojic. V závodě se nastoupá pět tisíc metrů. Běží se přes osm beskydských vrcholů.

Proč Beskydská sedmička?

Protože je tam sedm tisícových vrcholů a jeden téměř tisícový. Vždycky se běží (jde) na vrchol hory a ne že by se šlo potom po hřebeni mezi horami, ale trasa vede vždy zase do údolí a pak opět nahoru. Délka tratě je 92 km. Startuje se v noci ve čtvrt na jedenáct. Mým cílem bylo dokončit závod, ale poslední dobou mě nebaví běhat závody jen pro účast, ale chci se umisťovat, proto jsem cíleně zamířil do mixu muž – žena. Tuto kategorii jsme vyhráli. Celkově jsme byli čtrnáctí ze zhruba třinácti set týmů, co startovaly. Každý rok to přibližně třetina týmů nedokončí v povinném limitu dvaceti devíti hodin. My jsme to zaběhli asi půl minuty pod patnáct hodin.

Tím jsem si vyčerpal svoje dosavadní běžecké sny a nevím, jestli budu chtít ještě něco víc, protože je to limitováno tréninkem. Kdo se účastní závodů nad sto padesát kilometrů, musí mít naběháno větší množství kilometrů, což není v mých časových možnostech.

Jak se u nás trénuje na Beskydskou sedmičku?

Běhat do zblbnutí na Hořice a zpátky (smích). Od konce května až do B7 jsem tuto cestu absolvoval pětasedmdesátkrát. Někdy jsem si to dal i pětkrát, šestkrát po sobě. Důležité je naučit se hlavně seběhy. Do kopce se totiž víceméně jde s holemi a výšlap má každý zhruba stejně, ale časové rozdíly jsou pak hlavně v seběhu.

Jaké je hlavní úskalí v podobném typu závodu?

Je důležité se naučit dívat, kam člověk šlape. V Beskydech jde o kamenité cesty a obzvláště za tmy je to nebezpečné. Nejdůležitějším faktorem všech ultramaratonů je hlava. Kolikrát už nohy nechtějí, hlava dokáže nemožné. Naštěstí si zatím držím stoprocentní dokončení závodů, i když už jsem měl kolikrát sto chutí to vzdát.

Jaké dáváte pokyny hlavě?

Když hlava chce skončit, řeknu jí „Běž do háje a pokračuj“ (smích). Na Beskydské sedmičce fungovalo i to, že jsem nechtěl zklamat parťačku. Obrovskou krizi jsem měl před posledním kopcem, ale ona mi na občerstvovačce řekla, že nás předběhl jeden mix, který vypadá, že je v naší kategorii, a to jsem si řekl, že se přece nepachtíme čtrnáct hodin za tím, abychom byli druzí, když už to vypadalo tak nadějně. Vymačkal jsem ze sebe poslední síly a kilometr před koncem jsme je předběhli.

Co se týká zdravotní stránky, vzhledem k vaší srdeční zástavě v roce 2014?

Pět let jsem si říkal, že ten defibrilátor, co mám voperovaný, je v podstatě k ničemu, ale letos v březnu mi poprvé zachránil život. Přišel jsem z práce domů a zničehonic jsem omdlel. Dvě minuty jsem byl v bezvědomí a pak jsem dostal elektrický šok, který mi nahodil srdce. Nemít defibrilátor, už jsem podruhé mrtvý. Nicméně myslím si, že vím, co mi způsobuje zástavu srdce – i první byla způsobena pravděpodobně silným zánětem zubů, a teď v březnu jsem měl zánět achilovky. Moje tělo tak asi zkrátka reaguje.

V Blansku na chirurgii mi v březnu řekli, že nesmím běhat ani jezdit na kole, abych si achilovku neutrhl, ale když jsem říkal, že potřebuju trénovat na důležité závody, tak mi dovolili bez omezení plavat. Ale zánět jsem tím pádem pořádně nevyléčil a tělo se s ním nedokázalo vypořádat, proto asi došlo k zástavě srdce. Do budoucna radši nebudu poslouchat doktory a jakýkoliv další zánět bude pro mě znamenat stopku od sportu, dokud nebudu absolutně zdravý.

Kam se tedy v budoucnu chystáte?

Například na Hostýnskou osmičku a různé horské závody napříč Českou republikou. Hlavně bych chtěl, aby mě lidé znali jako top ultramaratonce a ne jen jako toho běhajícího blázna s defibrilátorem v těle. Což se mi poslední dobou celkem daří a jsem za to rád.

Marie Kalová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.