Na kávě s aKamarády

Na tento rozhovor jsem se obzvláště těšila. Mladé tváře, svěží hudba, hravé a vtipné, výhradně autorské texty – mnohé nabádající k zamyšlení – to je prostě přesně můj šálek kávy. Kdyby byli schopní sejít se dopoledne, rozhovor by byl skutečně Na kávě s… Jelikož jsem je však musela navštívit ve večerních hodinách na zkoušce, kávu jsme pro tentokrát vynechali.

Jak sami jednou někde řekli, občas na zkouškách víc hrají, než mluví, což zřejmě nemá vliv na výsledek. V dubnu se totiž zúčastnili jihomoravského kola hudební soutěže Porta, kde suverénně zvítězili. Postoupili do celostátního kola, které bude na konci června v Řevnicích u Prahy. Zahráli si také na blanenském BAMBIFESTu. Vystupují ve složení Martin Dyčka (kytara, zpěv, hlavní koordinátor termínů zkoušek a vystoupení, autor písní), Jan Tučňák Forbelský (kytara, zpěv), Martin Klimeš (akordeon), František Hasoň (bicí), Eliška Foitová (zpěv).

Jaká je vaše hudební minulost?

Martin D.: Když Víťa Pořízek loni pořádal dukla.FEST, sháněl místní muzikanty. Zeptal se mě, zda něco nezahraju. Řekl jsem mu, že sám hrát nebudu, ale že dám dohromady nějaké kamarády a ozvu se. Napsal jsem pár lidem, s nimiž jsem v minulosti už něco zkoušel, a někteří se ozvali – Tučňák (Jan Forbelský), Sherlock (Pavel Vaněk) a můj kolega z práce Zdeněk Růžička. Víťovi jsem pak řekl, ať nás napíše do programu na půl hodiny. Napsal Martin a spol., ale to se mi nezdálo, protože už je kapela Šnek a spol., tak jsem chtěl, aby napsal Martin a kamarádi. A to nám zůstalo.

Potom jsme se sešli na podzim roku 2018 ve složení Eliška, Martin, Tučňák a já a zahráli jsme na FestKaťáku. Tehdy jsme měli tři písničky a čtvrtou rozepsanou. V únoru jsme si řekli, že bychom se zkusili přihlásit na Portu a na be.FEST. Mysleli jsme totiž, že na BAMBIFEST se nedostaneme a místo toho zahrajeme na be.FESTu. Jenže na BAMBIFEST jsme se dostali. A na krajském kole Porty, které se konalo na konci dubna v Brně, nám porota vyrazila dech tím, že nás jednohlasně zvolila za vítěze.

Kolik máte teď písniček?

Martin D.: Dvanáct.

To už je na CD…

Martin D.: Ve studiu Prales jsme minulý týden nahráli dvě písničky. Jedna by se měla začít hrát teď ve čtvrtek 13. 6. v rádiu Proglas a pak budou ke slyšení i na našem Bandzone. Během léta pak plánujeme točit klip, abychom byli světoví.

Co pro vás znamená vítězství v jihomoravském kole Porty?

Předně účast na celostátním finále v Řevnicích u Prahy o posledním červnovém víkendu. Zároveň s Portou jsme vyhráli hraní na festivale Starolískoveckej fesťák, kde 14. září vystoupíme se zvučnými jmény jako Pozdní sběr, Druhá tráva nebo Bohouš Josef a další. Druhou hmatatelnou výhrou, kromě dřevěné sošky, je pozvání do rádia Proglas, kde vystoupíme živě na 45 minut v půli srpna. Navíc se nám otevřely nové živé kontakty a pozvánky, takže máme poměrně plné léto.

K plánovanému Kefas festu, který je 22. června v Dolních Kounicích, nám zároveň přišla nabídka, jestli bychom nezahráli na Náměšťfestu v Náměšti nad Oslavou. Takže v jeden den stihneme dvě vystoupení.

A jaká je vaše hudební budoucnost?

Eliška: Veliká.

Martin K.: Ještě větší.

Eliška: Vysoko míříme (smích).

Martin D.: Předčili jsme mé původní plány. Pro mě třeba hraní na Kefasfestu byl top. Vyšší plány jsem nikdy neměl, takže dál jsem nepřemýšlel, ale věřím, že se to ještě někam posune. Vydařilo se mnohem víc, než jsem si dokázal vysnít, takže budu muset zase hodně spát.

Jak se vám hrálo na BAMBIFESTu?

Martin D.: Bylo to fajn. Lidi se smáli a neodcházeli, což je dobré znamení.

Jste schopni se zařadit do nějakého hudebního stylu?

Eliška: Podle mě je to prostě „aKamarádi styl“, vymykající se všemu.

Martin K.: Myslím, že stačí se na nás podívat, a pochopíte, co budeme hrát za styl.

Martin D.: Někdo říkal, že jsme podobní Ebenům, Plíhalovi, Helanovi nebo Jananas. Ale přijde mi, že jsme nejvíc aKamarádi. Že je to tak něco mezi. Stejně nikdo nemá rád zařazování.

Letos můžete uvádět, že je vám deset, dvacet a třicet let. Tedy jedenkrát deset, dvakrát dvacet a dvakrát třicet. Je to poměrně široké rozpětí. Zřejmě jste ale naladěni na stejnou notu… Rozumíte si?

Eliška: Mně už je dvacet jedna a už to moc neklape. Když mi bylo dvacet, bylo to lepší. Teď ten rozptyl už je mnohem větší (smích).

Martin D.: Nejzvláštnější je, že se nám teď možná narodil další člen do budoucna. Uplynula už další dekáda.

Koho musejí ostatní poslouchat?

Martin K.: Eliška občas nasadí dost dominantní tón a dokonce ani Martin, což je takový náš hlavní šéf, si jí netroufá vzdorovat.

Eliška: Já bych se chtěla obhájit. Je to tím, že jsem u mikrofonu, takže jdu víc slyšet. A i když šeptám, zní to dominantně. A kdo že tady tomu jako šéfuje? No já.

František: Souhlasím s Martinem.

Jan (Tučňák): Já nevím, co mám říct.

Martin K.: Tučňáku, řekni, že šéf jsem já.

Kdo nejlíp zpívá?

Martin K.: No já určitě ne.

Eliška: Co mám říct…

František: Eliška.

Martin D.: Určitě Eliška. A Franta hnedka po ní. Ten má taky dobře našlápnuto.

Dvě kytary, akordeon a bicí. Říkáte, že jediná Eliška „si na nic nehraje“. Proč, když nějaké nástroje ovládá?

Eliška: Ale ne tady. Jinde jo, ale tady to neplatí. Hraju na kytaru, občas na violoncello, občas na housle, na akordeon, klavír, foukací harmoniku, varhany.

Když nahlédneme do muzikantské kuchyně, jaký je váš recept na písničky? Jak vznikají?

Eliška: To se Martinovi třeba v noci něco zdá nebo se mu to nějak vnukne, pak to prostě zahraje, napíše, zazpívá, pošle nám to nebo s tím rovnou přijde a zazpíváme si to společně.

Martin D.: Ano, nejvíc textů vzniká v noci. Když opadne úplně všechno, tak najednou přijde píseň. A většinou to bývá po nějakém vícedenním náporu. Buď mám v hlavě i melodii, tak to nahraji i se zpěvem, anebo vím, že Eliška to nazpívá několikanásobně líp, pak nahraji jenom kytaru, napíšu text a nechám, aby se píseň tvořila úplně sama rovnou
na zkoušce.

Martin K.: Ono je to asi nejlepší, protože každý ten svůj nástroj zná nejlíp, takže si tam vždycky najde ideální tóny.

Text dáš vždycky na první dobrou, nebo ho třeba několik dní piluješ?

Martin D.: Právě že nepiluju, což si říkám, že je možná škoda. Viděl jsem mnoho dokumentů, kde se ptají muzikantů, jak se skládá. Někdo řekl: To člověk nepíše, jen se podívá nahoru, ono to tak letí a on to jen zapíše. A je to tak. U některých písniček vážně jen tak sednu k počítači, když mám chvilku volna, uvařím si čaj a třicet minut píšu. A pak s tím ani už moc nechci hýbat, spíš jen pokud je tam nějaká logická chyba. Hlavně se snažím, aby texty byly pozitivní, motivační, aby tam byl vždycky nějaký nešvar, který se snažíme vtipně popřít nebo na něj
ukázat.

Noty si tedy ani nepíšete?

Martin D.: To by nás brzdilo.

Martin K.: Noty potřebují jen zbabělci.

Jakou posloucháte hudbu?

Jan: Folk poslouchám málo – Žamboši, Ebenové a Plíhal, jinak asi nic. Za to klasický rock, to je můj šálek kávy.

Martin K.: Já poslouchám skoro všechno až na dechovku, což opravdu nemusím.

Eliška: Já poslouchám úplně všechno, a občas i dechovku. Mám ráda metal, elektronickou hudbu, reagee, swing, funky, úplně všechno. I pecky, jako je Elvis Presley, Beatles. I Vivaldiho a Mozarta.

František: Rád si pouštím elektronickou hudbu.

Martin D.: Do svých dvaceti jsem poslouchal jenom české písničky, protože mě vždycky zajímal text. Pak jsem začal poslouchat rádio, takže to už byl širší záběr. Měl jsem i období vážné hudby. Ale obecně asi nic extra divokého.

Co kapelu čeká kromě již zmíněných festivalů?

V sobotu 15. června hrajeme na hodech ve Veselici, v úterý 23. července vystoupíme na Dukla festu a v sobotu 17. srpna v Horní Lhotě na Kaštánek festu. A už teď plánujeme podzimní překvapení.

Marie Hasoňová

 

Eliška Foitová:
„Když mi bylo šest let, začala jsem podle vzoru své maminky navštěvovat ZUŠ v Letovicích a učila se hrát na violoncello. Bohužel, tenkrát byl můj pan učitel vyhozen, jelikož byl alkoholik. Takže jsem přestala do zušky chodit. Violoncello bylo stále doma, a tak jsem občas hrála. Ve čtrnácti jsem zkusila ZUŠ znova, opět violoncello. Vydržela jsem to asi dva roky, a jelikož jsem na to neměla moc čas, nebyl ani posun.
S kapelou HeSki, kterou jsem založila společně s Helčou Fojtovou, hráváme na různých akcích i soutěžích. Na Olešnickém kvítku jsme vyhráli první místo v hodnocení diváky, což považujeme za velký úspěch. Stejně tak jako možnost zahrát si v radiu Proglas. Zrovna plánujeme nahrát CD. Máme přes 40 písniček a za čtyři roky hraní to chce mít nějakou třešničku, tak snad do konce roku. Hráváme při obřadech, na malých fesťácích, soukromých koncertech a jen tak pro radost!“

Martin Klimeš:
Hru na akordeon se učil na SZUŠ Blansko a ZUŠ Vítězslavy Kaprálové Brno. V současné době studuje na Konzervatoři Pardubice. V roce 2016 získal na celostátním kole soutěže žáků ZUŠ 1. místo za sólovou i komorní hru. Na Mezinárodní akordeonové soutěži v Dunajské Strede taktéž 1. místo v roce 2016 a 2017. Na Mezinárodních akordeonových dnech Praha 2017 obdržel zlaté pásmo (zvláštní cena Milana Bláhy za nejlepší interpretaci populární hudby). Vystupoval s Filharmonií Brno a nyní je členem souboru Tango quinteto del Sur. Také učí hru na akordeon na ZUŠ Kuřim a ZUŠ Vítězslavy Kaprálové v Brně.

Jan Forbelský:
„Mimo kapelu si hraju doma se čtyřměsíčním synem, který zatím neudrží v rukách kytaru, takže nemůže vyjít najevo, že už teď je jistě hudebně zdatnější než já. Jako svůj největší úspěch vnímám, že se mi daří hrát na takové úrovni, že si ještě nikdo v kapele nevšiml, že to vlastně vůbec neumím. Že je to takové profesionální šméčko na lidi.“

František Hasoň:
Na bicí se začal učit před pěti lety v ZUŠ Blansko. V roce 2018 získal 1. místo v krajském kole soutěže základních uměleckých škol ve hře na bicí nástroje a v celostátním kole pak druhé místo ve své kategorii. Zároveň obdržel cenu za nejmladšího soutěžícího.

Martin Dyčka
„Posledních 15 let jsem aktivně (až 15 hodin týdně) hrál s naší chrámovou scholou Martini Band, kde jsem se naučil všemu, co na kytaru umím. To jsem předal mladší generaci a teď jsem „host ve výslužbě“. Jeden rok jsem před lety trénoval a hrál se Šnekem (Alešem Bláhou) a zhruba tři roky jsme hráli s kapelou Sedoom. Dnes tedy aKamarádi a zpívání v kostele.
Nejvíc si na hudbě cením kamarádství. Možná klišé, ale cítím to tak. I proto ten název. Cením si toho, že náš sbor letos slaví 50 let a můžu být 17 let součástí. Vážím si trvalé spolupráce s hudebními a kulturními nadšenci. A aktuálně největší radost cítím právě s aKamarády, protože taková souhra „náhod“ se nedá naplánovat.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.