Na kávě s Jiřím Danielem: Baví mě, když to baví lidi

Šestadvacetiletý herec a zpěvák pocházející z Olomučan, v současné době žije v Brně a je pro většinu Blanenských známou tváří. Vystupoval například před novoročním ohňostrojem na náměstí Republiky v roce 2017, v současné době se u nás občas ukáže na nějakém koncertě či na plese v rámci doprovodného programu. Navštívila jsem jej přímo v jeho domovském divadle Radost v Brně.

Vaše herecké začátky se vážou k divadlu Kolárka?

Před Kolárkou jsem ještě hrál v Olomučanech v ochotnickém divadle, kde jsme nacvičili dvě pohádky – Kašpárek v pekle a Velká doktorská pohádka. A do Kolárky jsem se dostal až při studiu na blanenském gymnáziu v rámci dramatického kroužku na Základní umělecké škole. Pak přišla v roce 2009 první příležitost v Městském divadle v Brně, a to muzikál Bídníci. Byly to velmi náročné dva měsíce zkoušení. Musel jsem tedy z Kolárky odejít, protože jsem nechtěl ostatní zdržovat. Začal jsem zpívat v Jedovnicích u paní učitelky Korčákové, s níž jsme udělali koncert muzikálových melodií a objeli jsme s ním téměř celý okres. Koncert měl několik desítek repríz. Na to rád vzpomínám.

Jak jste se dostal k vystupování v Bídnících?

Zjistil jsem, že je vypsaný konkurz. Bídníky jsem měl naposlouchané, protože jsou moje srdeční záležitost. Hlásilo se tam dvě stě lidí a vybrali mě do company.

Pak jste se přihlásil na JAMU?

Na JAMU je možné na obor muzikál a činohru nastoupit bez maturity, a jelikož se obor muzikálového herectví neotvírá každý rok a vyšlo to tak, že jej otevřeli, když jsem byl v posledním ročníku gymnázia, studoval jsem ten jeden rok obě školy souběžně. Kdyby mi na gymnáziu nevyšli vstříc, nešlo by to.

Na JAMU mě pak po herecké stránce připravoval Robert Jícha, s nímž jsem měl společnou šatnu při hraní Bídníků. Musím přiznat, že pohybovou stránku jsem podcenil, i když mě k tomu taťka vedl, protože tancoval v Drahanu a vede tanečky v Olomučanech.

A dohnal jste to?

Je pravda, že taneční stránka je pro mě nejslabší, a nohu až k hlavě si jako baleťáci nedám, ale když tancujeme v company s ostatními tanečníky, tak se s nimi můžeme srovnat. V představení Děj se, co děj i stepujeme.

Chtěl jste být od malička hercem?

Vůbec. Mamka si občas posteskne, že mým přáním bylo být dětským lékařem, posléze kardiochirurgem. A nakonec přišlo to herectví.

Kdy se to zlomilo?

Úplně přesně si to nepamatuji, ale myslím, že to bylo někdy v době, kdy jsme začali hrát divadlo v Olomučanech. Zjistil jsem, že mě baví, když to baví lidi, a ta celková atmosféra.

Jaký je váš repertoár?

Po studiu jsem hned nastoupil do divadla Radost, kde jsem doteď v angažmá. Mám tu spoustu inscenací. Jednu z největších rolí mám ve Strakonickém dudákovi. Dále například Kabaret Nohavica.

Moc mě baví pohádka Jak pejsek a kočička chystali Vánoce, kterou hrajeme s manželkou ve dvou. Je při ní blízký kontakt s dětmi. V Radosti máme také představení pro děti do tří let KAO a MAKI. Trvá okolo půl hodinky a je to tak úspěšné, že se bude chystat další podobné představení s názvem Bubáček a prázdný nočník.

V Městském divadle v Brně je nejnovějším muzikálem Big, kde mám malou roli, což je automat Zoltar, který plní přání. Dále pak Děsnej pátek. V minulosti jsem nastudoval třeba Rockyho v Kongresovém centru v Praze, Angeliku v Divadle na Broadwayi – to byla zajímavá zkušenost. Potkal jsem se tam s hvězdami, jako je třeba Pepa Vojtek, ke kterým člověk vzhlíží, říká si „jo, to jsou ty hvězdy“ a pak když je s nimi v šatně, přijde na to, že jsou to úplně normální lidi s normálními starostmi. Teď ještě zkoušíme v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě muzikál Děj se, co děj a v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích muzikál Evita. Do toho jsme ještě začali spolupracovat se Zdeňkem Černínem v jeho Dvorním divadle.

Vidím, že práce je poměrně pestrá…

Ano, a pestrá je i tím, že měním kolektiv. Nejlepší bylo, když jsem třeba ráno hrál KAO a MAKI, kde je kapacita nějakých třicet lidí a je potřeba udržet pozornost těch nejmenších diváků. A večer jsme hráli Rockyho v Kongresovém centru, což je obrovský muzikál s kapacitou hlediště sedmnáct set míst. A vystřídat takovou škálu je velmi zajímavé.

Cítíte se víc hercem nebo zpěvákem?

Mám rád, když se to skloubí. Dnes už se i ve spoustě činoher zpívá. Tak jak u nás vypadá muzikál, v Německu v současné době vypadá činohra, je to trend. Kladou se tam na herce velké nároky nejen na pěveckou průpravu, ale také na taneční.

Jaký žánr nebo role vám nejvíce vyhovuje?

Jak jsem říkal, mou srdeční záležitostí jsou Bídníci. V nich bych si chtěl jednou zahrát opravdu nějakou tu velkou roli. To je můj sen. Teď zpívám v Evitě a musím říct, že to mě taky moc baví.

A vaše další sny kromě Bídníků?

Takové ty velké muzikály, jako je Fantom opery, Jesus Christ Superstar. Ale kdyby mi někdo nabídl Hamleta v Hamletovi, tak by to bylo taky skvělé. Nebo Draculu v Draculovi.

Do jaké míry si můžete představení nebo role vybírat?

Myslím si, že je málo herců, kteří si mohou vybírat, co chtějí hrát a co ne. Mohou si vybrat, v kterém kusu chtějí nebo nechtějí být, ale že by si vybrali přesně roli, to ne. Člověk jde na konkurz, na nějakou roli se hlásí, ale jestli ji dostane nebo dostane nějakou jinou, to je složitější. Někdy třeba usiluje o roli, ale režisérovi se pak víc hodí na jinou.

Většina rolí, když nepočítám divadlo, v němž má herec angažmá, je podmíněna konkurzem. Jejich konání si buď musím zjišťovat sám, nebo nás sami pozvou.

Míváte okno?

Občas se to samozřejmě stane, ale spíš než okno, tak u mě jde o zaškobrtnutí v textu nebo špatné skloňování. Třeba jsem jednou řekl: „Ten lalok a ten bříško…!“ To se stává tehdy, když se představení hraje už po několikáté a člověk zapne takzvaný automat. Ztratí pozornost a to se vždycky vymstí.

Nebo se mohou stát nějaké nehody. V muzikálu Big se mé ženě, která tam má taky takovou menší roli, zasekl podpatek mezi pojízdné stoly, které převáží scénu. Bota tam zůstala, herci ji nemohli vytáhnout a ona chodila bez boty. Lidé se smáli. A to jsou právě ty situace, na které divák čeká.

Dělají si herci na jevišti mezi sebou vtípky a naschvály?

Dělají, ale musí to být s mírou. Třeba v představení Bylo nás pět se občas škádlíme tím, že říkáme repliky toho druhého, abychom věděli, jestli zareaguje a jestli nemá právě ten automat.

Jednou ve Strakonickém dudákovi si na nás kolega připravil fórek. Má přijít na scénu a říct „U-U-A“ a ostatní to po něm mají zopakovat. Jednou místo toho řekl „huň muň kuň“. Většina z nás se odrovnala, začali jsme se smát. Nejjednodušší je zakrýt to tak, že se člověk otočí, vysměje se, uklidní a musí pokračovat dál. Ale takové situace by neměly být pravidlem. Pokud si nějaký herec připraví na kolegy vtípek, divák by to neměl poznat. Poznat to může tehdy, když se stane nějaká naprosto neočekávaná věc, třeba když zapomene text nebo ten zaseknutý podpatek.

Co je na herectví nejtěžší?

Jedna z těžkých věcí je to, že když herec nemá svůj den, je nemocný nebo nemá náladu na divadlo a chuť bavit lidi – divák to nesmí poznat. Musí to být tak, že herec přijde a musí diváky pobavit, i když uvnitř se to v něm pere.

Nebo když se na jevišti potkávají herci, kteří se nemají rádi. Stává se například, že dva herci jsou v osobním životě partneři, a proto jsou obsazeni do vzájemné milostné role, protože „jim to půjde“, a po čase se rozejdou, ale hrát spolu musí dál a tvářit se, že se nic neděje. Není to příjemné pro samotný pár, ale ani pro ostatní herce, protože vědí, jaké to je. Podotýkám, že mně se to nestalo.

Jaké jsou vaše další aktivity?

Načítám audioknihy pro Rádio 7, dále dabuji pro Brněnskou soukromou televizi. Většina filmů je vysílána na Primě nebo na placeném kanálu Joj Cinema. K dabingu mě přivedla vedoucí muzikálového oddělení na JAMU Sylva Talpová. To mě taky moc baví. Rozhlas i dabing je zase jiná práce – říkal to i pan Munzar, který nedávno zemřel – je to o tom, že je tam jen hlas a mikrofon. Posluchač nevidí postavu nebo jak se herec tváří, všechno je tvořeno pouze hlasem. Pak občas moderuji různé akce, například festival NG Fest v Javorníku nad Veličkou, teď jsem se stal jeho vedoucím. Pak mám kapelu ONLY HIS, hraji s cimbálovkou na housle. Ještě jezdím s divadlem Scéna Zlín, hrajeme pro děti po celém Česku Dášeňku, čili život štěněte. O Vánocích jsme zpívali s Blanenským komorním orchestrem Missa Brevis.

V Blansku vás můžeme v dohledné době vidět?

Budeme mít 14. února muzikálový koncert v Adamově. Taky budu zpívat na plese ZŠ Erbenova.

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.