Na kávě s Karlem Ťoupkem: Největší radost mám z toho, když mají radost druzí

Někdejší člen okresního žákovského výběru, následně dorostu a B týmu, později dlouholetý trenér a v současné době správce areálu ASK Blansko a komentátor fotbalových utkání. Je členem zahraniční komise města Blanska, asi dvacet let byl členem sportovní komise. Organizoval všech třicet pět ročníků mezinárodního turnaje žáků Memoriálu Miroslava Krabičky. Dále vypomáhá při organizaci Memoriálu Dana Němce a při družebních akcích s polským partnerským městem Legnica s rakouským Mürzzuschlagem a se slovenským Komárnem. Třiašedesátiletý Karel Ťoupek z Blanska zavzpomínal na svou fotbalovou kariéru i na blanenské odchovance.

Jak jste se dostal ke správcovství fotbalového stadionu?

Od svých deseti let jsem hrával fotbal. Od mládí se mi líbilo, jak správce pořád pobíhá, jak má o všem přehled, a už jako žák jsem mu pomáhal. Tenkrát to byl pan Rek. Pomáhal jsem mu třeba hrabat trávu, uklízet tribunu, v kabinách. Když spravoval kopačky, asistoval jsem mu. Bavilo mě to, ale živit se tím nešlo. Byla to spíše práce pro důchodce, protože tam peněz tolik nebylo. Proto jsem pracoval v Univě v Blansku a po práci jsem mu chodil pomáhat. V roce 1995 měl úraz a nemohl celý podzim tu práci vykonávat. Tak jsem to všechno dělal za něj, po práci. Nakonec se rozhodl skončit a přenechat mi tu práci. Takže v roce 1996 jsem odešel z Univy a stal se správcem na plný úvazek. Měl jsem na starosti obě fotbalová hřiště – tenkrát ještě škvárové a travnaté, kabiny a celý areál okolo. Bavilo mě to hlavně proto, že je to taková různorodá práce, a navíc mám rád fotbal, takže jsem se na něj mohl pořád dívat zadarmo 🙂 Jsem tady v podstatě od svých deseti – třiapadesát let.

A pořád vás to baví…

Baví, je to taková droga. Ale musí člověk vidět, že za ním něco zůstává. A to vidím pak třeba na úspěšných sportovcích, kteří u nás začínali. Vždy mě jejich úspěchy potěší. Moje heslo zní: Největší radost mám z toho, když mají radost druzí. Tím se řídím. I když nemám službu, stejně jsem v areálu k dispozici. Pokud jsem doma, vždycky v případě potřeby pomůžu, když třeba trenéři něco potřebují. Dnes službu nemám a stejně jsem byl v hale
třikrát.

Jezdíte vůbec na dovolenou?

To zas ano. Obvykle v červenci. Ale největší dovolená pro mě byl vždycky tábor v Karolíně. Jezdili jsme na soustředění – deset dní, pětapadesát, šedesát dětí. Od malých fotbalistů až po nejstarší, trenéři i maminky. Vždycky jsem říkal, že odlítáme do Jižní Karolíny. Za celých pětadvacet let jestli nám propršelo tak deset dní… To vždycky Karolínští říkali: Jsou tady fotbalisti, bude pěkně. Obyvatele vesnice všechny děti zdravily na dálku. Hříbků, co jsme se tam nasbírali, táboráky, koupání. To se nedá popsat. Tenkrát ty děti ale byly ještě „normální“. Žádné počítače, hry, mobily. Sport byl pro ně zábava. Teď je to špatné. Někteří rodiče povolí dítěti třeba hodinu denně na počítači, ale někteří je tam nechají celé odpoledne. Dřív jsme mívali pravidelné schůzky s rodiči dětí, abychom se jich zeptali, co je trápí, jak se jim daří ve škole. Mělo to něco
do sebe.

Pozorujete to i na jejich výkonech?

Myslím si, že moderní technologie výrazně zasáhly do života sportovců. Děti jsou absolutně nesoustředěné. Nevnímají trenéra, když jim něco vykládá. Mám kamaráda, co měl syna ve Francii na gymnáziu. Tam je škola od devíti od rána do šesti do večera, disciplína je nutná. Mobil ve škole naprosto neexistuje – donést do školy mobil, to už je hřích. A u nás? Mobily ve školách jsou běžné a žáci si z učitelů dělají legraci.

Vraťme se ještě k vašim sportovním začátkům…

Když jsem ve dvaceti letech skončil fotbalovou kariéru, přemýšlel jsem, co dál. Udělal jsem si trenérský kurz a trénoval jsem děti, mladší a starší žáky. To jsem dělal třicet let – do svých padesáti. Pak už jsem to nestíhal, protože vyvrcholením tréninku jsou zápasy. A jelikož se kryly zápasy, kdy se třeba hrálo v Blansku, a kluci zároveň hráli venku, nemohl jsem s nimi jet.

Začal jsem se tedy více věnovat funkcionaření, moderoval jsem utkání, což mi zůstalo do dneška. V roce 2000 jsme byli pozvaní s mladšími žáky na mezinárodní turnaj do Legnicy. Bylo tam dvacet čtyři mužstev z Polska i ze zahraničí. O jeden bod jsme nepostoupili ze skupiny. Kluci z toho byli nešťastní, protože to vypadalo, že jsme odehráli čtyři zápasy a měli bychom jet domů. Ale nakonec všechny zahraniční výpravy postupovaly automaticky, takže jsme mohli pokračovat. A pak jsme pořád vyhrávali a postupovali dál. Najednou bylo finále a hráli jsme s domácími z Legnicy, kteří tento turnaj suverénně léta letoucí vyhrávali. Byly dvě minuty do konce a my jsme dva jedna prohrávali. Ale nakonec jsme vyhráli tři dva. Získali jsme tenkrát čtyři poháry – nejlepší mužstvo, nejlepší zahraniční výprava, nejlepší střelec, který dal dvě vítězné branky, a ten se zároveň stal i nejlepším hráčem turnaje. Byl to Tibor
Freiwald.

Kolik bylo vašich úspěšných odchovanců?

Dva nejlepší byli Jarda Blažek a Roman Meluzín. A třetím významným odchovancem byl Luděk Pernica, který v deseti letech přestoupil do Zbrojovky Brno, potom do Jablonce a nyní je v mistrovském týmu Plzně. Jaromír Blažek měl obrovský talent a jeho tatínek chytal za Metru Blansko a pomáhal nám trénovat kluky v přípravce brankářů. Vzal s sebou taky svého syna a tomu dával nejvíc zabrat. V deseti letech přešel Jarda do mladších žáků a hned v roce 1983 jsme vyhráli v prvním ročníku Memoriálu Miroslava Krabičky. V jeho dvanácti letech se rodina stěhovala do Prahy a dostal se k trenérovi Slavie. Ale žádný přestup mezi kluby se nekonal, v Praze si zařídil novou registraci. Přitom z každého přestupu jde deset procent původnímu oddílu a o to jsme přišli.

V Praze měl velmi rychlý růst, o rok později byl už v reprezentaci třináctiletých. Prošel všemi reprezentacemi včetně jednadvacítky. Byl asi na dvou mistrovstvích Evropy a jednom mistrovství světa. Moc mě potěšilo, když před třemi lety končil svou sportovní kariéru, z Prahy ze Sparty volali na náš okresní fotbalový svaz a zvali jeho první trenéry, aby přijeli na rozlučku.

Jaké z toho máte zážitky?

Před slavnostním zápasem se mnou dělali rozhovor před spoustou lidí a redaktor se ptal na Jardovy začátky a pak chtěl slyšet ještě nějakou perličku. Na to jsem byl připravený, takže jsem řekl: Je to jediný hráč, který šel zadarmo do Prahy, a ještě k tomu do Slavie. Ale potom přišel do Sparty a vychytal vám několik titulů 🙂

Po zápasu byla tenkrát afterparty v Malostranské besedě za účasti českých reprezentantů. Tam se prodávaly losy do tomboly – jeden stál stovku. Říkal jsem si, že bych si aspoň jeden koupil. Hostesky mi chtěly dát číslo dvacet pět, ale požádal jsem, zda by mi nemohly dát devětadvacítku. Tak jsem dostal devětadvacítku. V tombole byly jenom tři ceny – brankářské rukavice, dres, obojí s Jardovým podpisem, a obraz s podpisy všech hráčů, co hráli v benefičním utkání. Když losovali třetí cenu – obraz – los měl právě devětadvacítku.

Dalším úspěšným odchovancem byl Roman Meluzín…

Roman Meluzín uspěl jako hokejista, ale hrál i fotbal. Začínal taky od přípravky, i s bratrem. Tenkrát to šlo skloubit – led býval v provozu jen na zimu, zhruba od října, když fotbalové soutěže končily. Ve čtrnácti nebo v patnácti letech bylo těžké rozhodování, protože ho chtěli do Komety. Nakonec se jeho tatínek rozhodl, že ho tam bude vozit. Vozil ho ráno před prací v pět hodin do Brna na tréninky, chodil o hodinu později do práce a odpoledne to naddělával. Roman měl velký talent a svou pílí to dotáhl až do reprezentace. Získal dva tituly mistrů světa v hokeji a teď dělá profesionálního trenéra. Jsem s ním ve spojení pořád. Vždycky to byl hodný a skromný kluk. Jeho bratr Libor byl na hokej snad ještě talentovanější, ale musel přestat kvůli problémům se zády. A Romanův syn Erik už taky hrál dvakrát za áčko. Je to taky velký talent, takže věřím, že jméno Meluzín nevymizí z řad Komety.

Který blanenský sport má podle vás v současné době největší úspěchy?

Je to fotbal. Máme jediné A družstvo v republice, které patnáct zápasů po sobě neprohrálo a získalo plný počet bodů. Už začalo chodit i víc diváků. Daří se i dorostencům, kteří hrají Moravskoslezskou ligu. V přípravkách máme přes sto dvacet dětí.

Různých sportovních oddílů v průběhu let bylo pod ASK poměrně hodně. Kam se ty ostatní sporty poděly?

Řeknu vám to tak: Každý sport potřebuje nějakého zapáleného nadšence, který se stará o chod oddílu. A jak ti nadšenci – zakládající členové – pomalu odumírají, upadá i schopnost oddíl udržet a uvadá i zájem sportovců. Udržely se pouze silné sporty, jako je fotbal, hokej, volejbal, šachy, turistika. Ale býval tady i box, kulturistika, lyžování, šerm, lukostřelba…

Problémem je v současné době hlavně to, že v Blansku chybí B tým. To mě trápí nejvíc. Kluci z dorostu nemají kam jít. Navíc, když se někdo zraní, mohl by se jít do toho béčka rozehrát.

Proč B tým není?

Jeden čas nebyly peníze, a ani to nechtěl nikdo dělat. Takže nejjednodušší bylo zrušení béčka. Kluci z dorostu se musí rozprchnout po okrese. Kdyby se našel nějaký blázen (trenér nebo vedoucí družstva), který by to okolo sebe strhl, tak bych do toho šel, abych mu pomohl. Ale sám už si na to netroufám.

Když vidíte hrát malé děti, poznáte v nich talent od začátku?

Jsou tady talenty. Už u nejmladších žáků je poznat, kdo má potenciál. A když ne, nic se neděje. Je dobré, když kluk vyzkouší víc sportů. Ono ho něco zaujme. Jako trenér jsem nikdy žádného hocha z tréninku nevyhodil, když to neuměl. To dítě to samo vycítí. Když to někoho nebaví, ostatním se nevyrovná a pomaličku odejde sám.

Pod rukama mi těch dobrých hráčů prošlo hodně. Významnými oporami FK Blansko byli Tomáš Kleveta, Radim Farník, Martin Klimeš, Jan Torda, David Bednář, Zdeněk Traxl a mnoho dalších. Za rok 2017 vyhrál anketu nejlepší fotbalista roku Zdeněk Traxl a za rok 2018 David Bednář. Z toho mám velkou radost.

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.