Recenze – Monobloc na Kolárce

Na Kolárce bylo vždycky dobře. Tohle blanenské divadlo vždycky bylo a bude velkou oporou zdejší kulturní scény. Ne zcela doceněnou samozřejmě. V hledáčku blanenské radnice moc není, na to jsme si už zvykli. Mnohem větší ocenění ale přichází z řad, které jsou pro divadlo stěžejní, z řad diváků. A to narůstá, zejména v poslední době, kdy se v kolárkovských kuloárech začalo skloňovat jméno mladého režiséra Jana Doležela.

Tento student divadelní vědy vytvořil kolem sebe skupinu nadšených hereček a herců, které nadchlo jeho nebesídkovské pojetí divadla a jeho vášeň pro coolness drama, dnes velmi populární žánr, který ovšem není zrovna líbivý a už vůbec ne podbízivý.  V tomto duchu Jan Doležel s třemi herečkami Michaelou Růžičkovou, Leonou Voráčovou a Kamilou Hrnčířovou vytvořil inscenaci s názvem Monobloc.

Jde o příběh tří kamarádek, které spolu dříve tvořily uměleckou skupinu, z nichž ale pouze jedna se stala uznávanou a známou, a další dvě její slávu nikdy nepřijaly a závidí jí. To ale dotyčná, zdá se, neví, a pozve je k sobě na návštěvu. Slavnější kamarádka při jednom z jejich nočních večírků spadne do bazénu, ve kterém ale není žádná voda, a utrpí vážná zranění.  Je převezena do nemocnice, kde ji ostatní navštěvují. To je asi základ a ten jako takový nás vede skoro dvouhodinovou inscenací. Nazveme-li divadelní hru živým organismem, pak toto by byla jeho kostra.

Mnohem zajímavější, alespoň pro mě, je ovšem jeho vnitřní život.

Je to představení, které nás zahltí hned v úvodu množstvím emocí, které jsou velmi naturální a vulgární. Vezme si vaši pozornost a už ji nepustí. Jsme bombardovaní ze všech stran – a to skoro doslova – vzduchem létají plastové židle, které v jedné scéně tvoří samotný bazén, jindy symbolizují jakousi hradbu mezi dívkami. Židle jsou neustále přeskupovány, rozhazovány, skládány. Mávají příběhem a dávají mu dynamiku.

Jsme svědky niterných výbuchů pocitů, které všichni tak výborně skrýváme, jako jsou závist, žárlivost, radost z cizího neštěstí, a jež si tak výjimečně dobře herecky osvojily Michaela Růžičková s Leonou Voráčovou. Do příběhu jsou vkládány monology Kamily Hrnčířové, která má být jakousi vzpomínkovou chimérou na jejich dávnou kamarádku, a vzadu za jevištěm na plátně spíše skrytě je promítán benefiční koncert z Manchesteru, konající se na podporu obětí teroristického útoku, který proběhl na koncertě Ariany Grande. Znějí písně známých umělců a jejich vzletná slova o hrdinství, lásce a odmítání strachu a nenávisti.

Že to všechno nedává dohromady smysl? Na první pohled asi ne. Jsme obklopeni množstvím nesourodých výjevů, které jsou abstraktní, symbolické, nebo až příliš konkrétní, a přece je tu jakýsi leitmotiv, jehož si pozorný divák může všimnout. Pro mě je to právě ono „zlo“, které v sobě nese každý člověk. Všechny ty křivdy, z nichž se pak stávají ty nepohodlné pocity, které se nahlas neříkají. Zvířecí přirozenost. Návrat k podstatě. Pomíjivost času? Představení k nim nenabádá, spíše přemýšlí. Uvažuje. Ukazuje. Podívej, diváku, jsme na stejné lodi!

Pro mě to byl skvělý zážitek a potvrzení toho, že blanenská kultura kvete, že Jan Doležel umí uchopit hru a vyrovnat se s ní dospěleji, než mnozí o dvacet let starší kolegové. Jsou zkrátka představení, která podruhé vidět chcete, pak ta, která podruhé vidět musíte, a pak ta, která důvěrně znáte, a dokud je nezhlédnete, nebudete vědět, jak moc dobře.

Dagmar Hemmerová

(Inscenaci můžete zhlédnout 15. listopadu v 19 hodin v divadle Kolárka v Blansku a 16. listopadu v 19.30 na Panském dvoře v Boskovicích – pozn. red.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.