Sobota, 2 března, 2024
Na kávě s...

Na kávě s Radkou Kuncovou

Od začátku února letošního roku funguje v Oblastní charitě Blansko nová služba, kterou je Poradna pro pozůstalé Křídla vážky. Je zdarma a je určena všem, které tíží smutek ze ztráty milovaného člověka. Nabízí prostor pro vzpomínky, ventilování emocí, naslouchání, diskrétnost, pochopení, blízkost. Na podrobnější informace jsem se zeptala vedoucí služby domácí zdravotní péče Radky Kuncové, která má poradnu na starosti. 

Proč „Křídla vážky“? 

Vážka má symbolický význam pro nalezení síly po překonání těžkého období a také nás má naučit, jak přijmout náročné změny v životě a dodat lidem sílu. 

Jak vznikl nápad zřídit poradnu pro pozůstalé? 

Prvotním impulsem byla zhruba před pěti lety myšlenka, aby Mobilní hospic sv. Martina nabízel komplexní služby. Uvědomovala jsem si, že pozůstalostní péče jako taková potřebuje víc času, sestřičky a ostatní personál hospice nemá dostatečnou kapacitu a péče po úmrtí je stejně tak důležitá a náročná.  

Je tato služba určena pouze klientům mobilního hospice? 

Ne, službu nabízíme všem, kteří ztratí blízkého, nezávisle na tom, zda jsou nebo nejsou klienty mobilního hospice. Tento projekt jsme měli dlouho v hlavě a hledali jsme způsob financování zajištění péče o pozůstalé, nejen těch, kteří projdou naší službou. Podávali jsme tedy projekty na Místní akční skupiny Moravský kras a Boskovicko plus a Brněnskou metropolitní oblast, díky čemuž se podařilo zajistit financování poradny pro pozůstalé. Tím pádem může být tato služba pro všechny zdarma. 

Funguje podobná služba i jinde v republice? 

Určitě ano. V Jihomoravském kraji vím o dalších charitních hospicích, které by chtěli poradenství pro svoje klienty v tomto roce zahájit.

Plánujeme navázat spolupráci se všemi možnými institucemi, například s pohřebními službami, dále se složkami záchranného systému. Velké procento zemřelých jsou též oběti dopravních nehod. Další specifickou skupinou, která si zaslouží podporu, jsou rodiče, kteří ztratí dítě, ať už narozené nebo nenarozené. 

Cítili jste potřebu péče o pozůstalé na základě profesních zkušeností? 

Ano, vnímám to z pozice zaměstnanců domácí zdravotní péče, pečovatelské služby nebo obecně terénních služeb v Charitě – setkáváme se s dlouhodobým následkem úmrtí. Jde například o seniory, kteří jsou jako partneři na sebe zvyklí třeba čtyřicet, mnohdy i padesát let, a pak jeden z nich odejde, ať už náhle, nebo po těžké nemoci. Jeden senior najednou zůstane sám, strádá a nedokáže se s tím dlouhodobě vyrovnat. A jelikož se s těmito klienty pak setkáváme při terénní domácí péči, vidíme, že daná skupina lidí není po této stránce nijak ošetřená. Jaké mají jiné možnosti? Obrátit se na rodinu, která je ovšem v jiné fázi zvládání smutku, měla k zemřelému jiný vztah, jinak se vypořádala s jeho ztrátou, anebo se obrátit na nějakého profesionála typu psycholog či psychiatr. Tato služba je zcela jistě účinná a potřebná ve chvíli komplikovaného truchlení, ale právě aby ke komplikovanému truchlení nedošlo, může pomoci naše poradna. 

Jak by mělo probíhat setkání pracovníka poradny s klientem?  

Nechceme, aby si klienti mysleli, že bude pracovník udělovat nějaké rady a poučky. Je to především o sdílení. Je to o tom, dát prostor a čas lidem, kteří truchlí, potřebují vzpomínat, vracet se k událostem, kteří potřebují ze sebe dostat žal a smutek. Je to tedy nabídka prostředku, jak se smutkem zacházet. 

Musí klienti někam sami docházet? 

Sídlo poradny je v prostorách zdravotní a pečovatelské služby na Sadové ulici v Blansku, ale služba bude fungovat terénní formou, takže tam, kde to bude klientům příjemné. Doma v jejich přirozeném prostředí, u vzpomínek, u života, který společně prožívali se svým blízkým, případně na neutrální půdě, například na procházce v parku. Někdo ke sdílení potřebuje fyzickou aktivitu, potřebuje cítit vzduch, vidět přírodu. Pracovníci budou přicházet za klienty tam, kam si oni sami určí. 

Jak často probíhá kontakt u klienta? 

Je to individuální, podle potřeb klientů. Pracovníci poradny jsou proškoleni v poradenství pro pozůstalé a rozpoznají, kdy je nutné odkázat na ostatní odborníky, například lékaře, právníky a podobně. Cílem poskytování služeb poradny je hlavně prevence, aby nedocházelo ke krizovým situacím, patologickým jevům či nějakému komplikovanému truchlení. U klientů si také všímám psychosomatických potíží, kdy se na základě zhoršeného psychického stavu vyskytují různé tělesné neduhy. Jakmile duše trpí, projevuje se to i na těle. Může jít například o nespavost nebo bolesti, které nejsou lékařsky vysvětlitelné. A jejich původ může být právě v neošetřeném truchlení.

Když je duše nemocná a trpí, nejvíce asi pomáhá mluvit a mluvit. K něčemu se vracet, vzpomínat, dostávat to ze sebe, ohlazovat ostré hrany, které bolestí vznikly. 

Nevede to pak ale k nějakému zabřednutí do minulosti a strachu prožívat přítomnost? 

Toho se úplně nebojím, protože vzpomínky nejsou jen o bolesti, ale i o hezkých věcech. A aby se bolestné vzpomínky zakryly, musí se vzpomínat i na to hezké a dát prostor dobru z minulosti a tomu, co z toho může člověk dál těžit.

Jak dlouho by mělo trvat každé setkání pracovníka s klientem? 

To není nikde stanoveno, je to na domluvě.  

A jak častý by měl být kontakt? 

Návštěvy nejsou o pravidelných daných hodinách a rozpisech, jde o to, aby společný čas byl pro klienta přínosný. Plánujeme také svépomocné skupiny – dovedu si představit například partu pěti lidí, kteří by se jednou měsíčně scházeli pod vedením psycholožky. V tomto případě může jít o společné aktivity a zážitky, které povedou k sociálnímu začlenění – vycházky nebo jakékoliv činnosti, u nichž se spontánně povídá, vzpomíná, vzájemně se inspiruje, jak kdo truchlení zvládal, co pomáhalo, co bylo těžké. Je tam prostor i pro vznik nových přátelství. 

Kdo je tedy klientům poradny k dispozici? 

Dvě sociální pracovnice a psycholožka. 

Mohou si lidé vybrat, s kým se chtějí scházet? 

Zatím to máme tak, že si klienti vybírají, s kým by chtěli konzultace uskutečnit. Je to i o tom, jak pracovnice zmapuje, co je potřeba u klienta řešit. Někdy řeší třeba i bydlení, sociální příspěvky. Můžeme pomoci při vyřizování praktických záležitostí, například s kontaktem s úřady, školou, navazujícími službami. 

Poradna je vhodná jak pro jednotlivce, tak pro rodiny. I pro děti – v tom případě může setkání probíhat formou hry a citlivého přístupu přizpůsobenému věku dítěte. Častá otázka rodičů je, jestli brát děti na pohřeb prarodičů, jestli zapojovat děti do péče o umírající seniory a jak vůbec zacházet s tématem smrti v dětském věku. 

A na to máte nějaký „návod“? 

Děti znají nejlépe jejich rodiče, jak různé věci prožívají, ale obecně se dá říct, že děti jsou tak spontánní a přirozené, že s tím většinou větší problém nemají. Můžeme tedy rodičům v situaci, kdy se blíží odchod prarodičů, pomoci s tím, jak se o tom s dětmi bavit, jakou formou jim to říct a jak je na to připravit. I to je jeden z cílů poradny. Za pozůstalé se totiž považují už i lidé, kteří pečují o blízkého v terminálním stadiu. Proto i ke klientům hospicové péče dochází pracovnice poradny už při zavedení hospicové péče. Není to samozřejmě otázka let, ale když už se to opravdu blíží, kdy už probíhá nějaký proces loučení se a vyrovnávání se se ztrátou. 

Jak se se ztrátou vyrovnat? 

Je to potřeba odžít. Způsobů je spousta, každý má svůj individuální. Ale nejvíce pomáhá to s někým sdílet, bavit se o tom a nebát se toho tématu. 

Když jsou rodinní příslušníci zapojeni do péče, přirozeně probíhá proces loučení a je to potom pro ně snazší. Pak je také důležitý rituál – pohřeb, i když na Moravě nebývá problém s tím, že by pohřby neprobíhaly, ale vím, že je to spíš problém Čech a severní části republiky, kde pohřby upadají, prostě se mnohdy nedělají. Rozloučení potom chybí a člověk si danou situaci dlouho ani nepřipouští. A také je důležité nebát se emocí, pláč ke ztrátě blízkého patří, i smutek a zloba. Člověk může mít pocit viny, že mohl něco udělat jinak, dřív, nebo naopak něco neměl dělat. Je potřeba všechno negativní ze sebe vyventilovat. 

Jaká je průměrná doba, po kterou k umírajícímu člověku dochází pracovníci mobilního hospice? 

Zhruba 25 až 30 dnů. Je to málo, bylo by potřeba více času, ale je to poslední dobou takový trend a nevíme, čím to je. Jestli dlouho trvá, než se rozhodnou lékaři, že se konec nezadržitelně blíží, nebo než se rozhodnou rodiny… Je to potom náročnější pro všechny, jak pro rodiny, aby se s tím takhle rychle smířily a všechno zařídily, tak i pro pracovníky služby. 

V čem je to těžší pro pracovníky? 

Těžší je na začátku dobře nastavit celý plán, aby pacientovi i rodině bylo dobře ve všech oblastech. Pro pracovníky je složité zmapovat situaci v rodině a rozpoznat všechny potřeby, klíčové je navázání důvěry, což vyžaduje určitý čas.

A jak se s odchody klientů vyrovnávají pracovníci mobilního hospice? 

Máme také svoje rituály, protože si myslím, že rituály obecně pomáhají přenést se přes těžké období. V hospici máme zavedený ukončovací rituál. Když zemře klient naší služby, zapálíme za něj svíčku a uchováme si jeho jméno a vzpomínku v pamětní knize. Každý pracovník má nějakou svoji pomůcku ke zvládání náročných situací. Někdo víru, někdo odevzdává emoce Bohu, někdo si to uzavře napsáním jména, zapálením svíčky a vzpomínkou. Někdo vděkem, že mohl být chvilku s daným člověkem. Každý to zpracovává jinak, někdo tichem, někdo odpočinkem, v přírodě, u sportu… 

Marie Kalová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..