Sport v covidové době? Jen po zapnutí televize…

Sportoviště zejí prázdnotou. Foto: Josef Kratochvíl

Máme za sebou rok prožitý v jakémsi černém snu. Určitě nejsem sám, kdo si přál se z něho už konečně probudit. A svět kolem aby byl takový jako dřív. Ne, že jsme žili v kdovíjak úžasné době. Svět se kamsi podivně řítil i bez toho čínského viru, který ochromil celý svět. Teď si s úsměvem vzpomínáme, jaké jsme řešili problémy. Třeba kde je záplava migrantů, kde zelená Greta? Nezmizeli, ale upozadili se, řešíme teď něco úplně jiného. Jde o životy, umírají lidé z nejbližšího okolí na něco, co tu nebylo. A vše, co pandemie přináší, je čím dál hrozivější. Televize, noviny, internet stále chrlí další a další děsivé zprávy, lidstvo se kamsi řítí. A hlavně co důsledky, které nás ještě čekají a které zatím dokážeme jen předjímat… Nic už nebude jako dřív? Tento názor stále více převládá. Ale smíříme se s tím opravdu?

V minulém Monitoru jsme se tematicky zaměřili na problémy vzdělávání online a vše, co s tím souvisí. Tentokrát bychom rádi trochu rozebrali další věc, která trápí všechny. Nejen zanedbávání klasického vzdělávání dětí a mládeže, o němž jsme psali v souvislosti s online výukou, je trestuhodné, omezení sportování a pohybových aktivit je také nesmírně ožehavou otázkou, která potřebuje pádnou smysluplnou odpověď. V oblasti sportu se pohybuji celý svůj život, ať už v mládí aktivně, tak v pozici učitele, ředitele, trenéra i novináře později. Cítím, že k tématu mám opravdu díky svým zkušenostem co říct. To, že již téměř rok panují omezení této neodmyslitelné součásti lidského života, považuji za velmi závažnou chybu. Ve většině zemí světa jsou možnosti sportování nějakým způsobem umožněny, někde nejsou nijak postiženy. U nás jsme na to šli opravdu zhurta, zakázali jsme v podstatě v této oblasti s výjimkou profesionálního sportu, abychom se na sport aspoň mohli dívat v televizi, všechno.   

Oslovil jsem některé osobnosti blanenského sportovního života, aby se k tématu vyjádřily. Děkuji jim za vstřícnost a ochotu. Vesměs byly jejich ohlasy a příspěvky pojaty v jednom duchu. Nespokojenost se současnou situací, strach z budoucnosti. I můj osobní názor vyslovil trefně v úvodu toho svého Josef Vrba, když napsal, že současná přijatá opatření považuje ve vztahu k dětem a mládeži za smrtelný hřích. A doplnil to slovy známého kardiochirurga, profesora Jana Pirka: „Je paradoxem, že každý živočišný druh jako první chrání svá mláďata i s nasazením vlastního života. A naše mláďata to nyní odskákala, slušně řečeno, nejvíc,“ prohlásil.  

I Dagmar Kuncová, neodmyslitelná duše blanenského plaveckého sportu, se nad touto problematikou hlouběji zamyslela. Jak napsala, pro všechny děti je rok bez veškerého pohybu velký ztracený čas. „Vůbec si nejsem jistá, zda ještě budou chtít přijít na své každodenní tréninky, neboť si zvykly na pohodlí domova, na to, že se ani nemusí obléct a někam jít, protože nemají kam,“ je smutná. Vše je utažené a zakázané. „Netuším, zda bude vůbec možné v trénincích a každodenní zátěži pokračovat, když nebude na co navázat,“ bojí se.

Letos to bude v červnu už pětadvacet let, kdy jsem se skupinou nadšenců ve Sloupu zrealizoval svoji myšlenku uspořádat okresní olympiádu pro žáky základních škol. Určitě je spousta pamětníků, kteří se této na svou dobu nevídané akce s více než tisícovkou zainteresovaných lidí účastnili jako sportovci, či učitelé, rodiče nebo diváci, ze sedmnácti přítomných škol. Akce pak měla dvakrát ještě pokračování na naší škole v letech 1997 a 1998, kde jsem je již organizoval z pozice ředitele. Další dva roky převzali poté pomyslnou olympijskou štafetu ve Velkých Opatovicích, v letech 2001 a 2002 pak v Boskovicích. Ještě po roční přestávce se olympiáda na dva roky vrátila do Sloupu, aby se tato tradice uspořádáním podobné velké akce v Blansku v roce 2006 přetrhla. Možná navždy. Proč jsem si dovolil tuto odbočku do poměrně nedávné historie? Tato skvělá setkání dětí na sportovní půdě byla jasným důkazem toho, jaký je jejich vztah k této oblasti lidského života, co pro ně pohyb a sport znamená. Vzpomínky na všechna z nich jsou pro mne stále i s odstupem času živé a jsem nesmírně pyšný na to, že se mohu považovat za pomyslného otce zakladatele této myšlenky na našem okrese. Ta se stala navíc příkladem na pořádání podobných akcí po celé republice. 

Bude v dnešní době vůbec možné ještě uvažovat o pořádání větších aspoň trochu podobných sportovních soutěží? I k tomuto tématu se cítím povolán něco podotknout. Od již zmíněného roku 1996 totiž působím nepřetržitě ve funkci předsedy Okresní rady Asociace školních sportovních klubů. Jestliže jste se vy nebo vaše děti zúčastnili nějaké sportovní soutěže na základní nebo střední škole v posledních pětadvaceti letech, ve většině případů stála za jejím zorganizováním a financováním právě tato asociace. Pořádáme mimo jiné soutěže základních i středních škol v přespolním běhu, florbalu, basketbalu, volejbalu, vybíjené, přehazované, stolním tenisu a dalších sportech, stojíme za atletickým Pohárem rozhlasu či Středoškolským pohárem, fotbalovým McDonald´s Cupem. Jsem přesvědčen, že velká většina z vás se nějakým způsobem s naší činností potkala. Počínaje březnem 2020 byla naše činnost přerušena a žádná soutěž se nekonala až do dnešních dnů. Nedělám si iluze, že by se v tomto školním roce ještě nějaká mohla uspořádat. Zeptejte se svých dětí, zda jim sportovní soutěžení chybí. Jakou dostanete odpověď? U mnohých, že ano, ale trochu se obávám, že někteří odpovědí, že jim to už ani neschází. A to je opravdu smutné…

Bohumil Hlaváček

Rozsáhlé téma blanenského sportu si můžete přečíst v tištěné verzi Monitoru č. 6/21.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..