Distanční výuka v Blansku očima žáků a rodičů

Jan B. (3. ročník SŠ)

Přímý kontakt s učiteli je na střední škole velice důležitý. Nějaká snaha konzultaci nebo po hodině zůstat s učitelem a poptat se na látku, co nechápu, nefunguje úplně na 100 %, ale většinou pomůže. Jít do školy je lepší i z důvodu větší koncentrace, minimalizaci rušivých elementů a častým problémům s internetem. Zpátky do školy se těším už jen proto, že potkám lidi, se kterými bych se nikde jinde nepotkal. V online výuce v podstatě neexistuje přestávka jako ve škole a z posledních dvou let nemám ze školy žádné zážitky.

Nejvíce mi chybí volnost, připadám si jako slepice. Zavřou mě na jedno místo, přistřihnou mi křídla a bez jakékoli radosti ze školy musím „snášet vejce“. Kdybych neměl kamarády, se kterými se párkrát za týden sejdeme venku, neměl bych vlastně důvod vyjít z domu. Naštěstí tak mám možnost trávit volný čas v úzkém kolektivu, ale na řadu přichází i aktivity, které jsem před karanténou nikdy nezkusil. V poslední době mě hodně baví práce s grafickými programy nebo třeba programy používané při výuce na průmyslovce. Nejvíc ze všeho bych si nyní přál vakcínu, která by konečně tohle šílenství ukončila.

Kryštof Š. (6. třída)

Většinu úkolů zvládám sám, ale jsou samozřejmě úkoly, u kterých pomoc potřebuji. To potom zapojím celou rodinu. Nejvíc mi ale asi pomáhá můj starší bratr. Ze začátku byla docela zábava nechodit do školy a učit se po internetu, ale teď bych raději bral tu školu. Těším se už úplně na všechno, možná dokonce i na písemky. Nejvíc mi chybí kamarádi a hudební výchova, také to, že nemůžu dělat své oblíbené plavání.

Ven se mi popravdě moc chodit nechce, ale najdou se výjimečné dny, kdy vystrčím i třeba nos. Musím cvičit na klavír a zjišťuji, že mě to vlastně baví. S počítačem, tabletem a telefonem jsem od malička, takže v tomto ohledu mi jejich nutnost při výuce nic nového nedala. Nejvíc ze všeho bych si přál, aby tato hrozná doba skončila, nebyla tu nemoc a nikdo už nikomu nic nezakazoval.

Martin Š. (dvě děti – 6. třída ZŠ, III. ročník SŠ)

V současné nelehké době přilévat pomyslný olej do ohně se mi nezdá vhodné, ale nechat naše školství, neboli výuku „po internetu“ bez zamyšlení, částečného objasnění, či postřeh rodiče bez drobného komentáře také nemohu.

Všichni vnímáme školní docházku jako povinnou, tudíž by mělo být v druhé řadě takovým zaměstnáním pro děti. V prvé řadě zajistit vzdělání. Moje dvě ratolesti navštěvují školy – jedno ZŠ druhý stupeň a druhé střední školu. Počítačové vybavení doma bylo, připojení na internet taky, nic nebránilo začít půlroční provizorní výuku.

Dětičky jsou celkem samostatné, tudíž „škola“ i domácí příprava probíhá většinou bez naší rodinné pomoci, takže se zdá, že je vše v pořádku. Ale pro mě jen do doby, než se podívám mladšímu dítku do rozvrhu. Tři vyučovací hodiny za den? To jako stačí?? Chápu, nemáme děti přetěžovat (ony si to vyberou herním odpoledním zápolením u tabletů či notebooků), sedět celý den u počítače je asi nezdravé, ale je přeci mnoho vyučovacích předmětů, které intenzivní práci s PC nevyžadují – v podstatě všechny výchovy – a ty mi v rozvrhu chybí úplně. Tento typ předmětů děti nepotřebují? Rozvíjet duševno netřeba? Odpočnout si drobným pracovním úkolem je zakázáno? A takových otázek bych mohl mít sto. V normálním režimu se děti učí 6 – 7 hodin denně, v nouzovém tři. Nemůže se mi nikdo divit, že mám oprávněné obavy o jejich vzdělání, či o jejich budoucí studium.

Netuším, jestli jsou žáci vůbec schopni pobrat více informací, protože po tak dlouhém domácím vězení nastupuje u dětí apatie a velká nechuť ke všemu a zvláště k povinnostem, spousta restíků v podobě nedodání úkolů je jim promíjeno, a tak si na tento stav, na to, že v podstatě toho moc nemusí, postupně zvykají a usínají na pomyslných vavřínech. Jen netuším, jestli bude někdo, kdo je bude schopen probudit. Jestli si na tohle klimbání nezvykne celá naše společnost.

Ivana Š. (jedno dítě – 7. třída ZŠ)

Distanční výuka pro mě je zátěží hlavně psychickou. Jako rodič třináctiletého hocha vím, že je ve věku, kdy je mu jaksi jedno, zda něco umí, nebo ne. V šesté třídě při normální výuce měl samé jedničky. Snažím se být důsledná, ale bohužel nelze ohlídat, jestli má vše splněno, a pak se velmi často stane, že řeším jeho absence, zbytečné pětky za nesplněný úkol atd.

Co se týká vybavení, nebyl problém, nemuseli jsme pořizovat nic, co bychom doma neměli. Ze začátku jsem se snažila pomáhat, ale zjistila jsem, že syn zlenivěl ještě víc a výsledek byl ještě horší. Do učení ho musím nutit, což vede k neustálým hádkám. Určitě by potřeboval ze strany učitelů mnohem větší motivaci. Vím, že to učitelé nemají lehké, zvláště s pubertálními hochy, kteří do půlnoci hrají hry a pak se nemohou probudit, natož se soustředit na výuku… Chybí jim řád a zpětná vazba. Navíc, někteří kantoři mají pocit, že stačí poslat zadání a pak dětem test, který beztak většina opíše.

Je smutné koukat na děti, jak nám postupně hloupnou a ztrácejí zájem o učení. Ano, mám velké obavy, že si děti budou velmi těžko zvykat na normální život a povinnosti. Není určitě v silách rodičů, ale ani učitelů, tímto způsobem dětem nahradit kvalitní vzdělání.

Více se dočtete v tištěné verzi Monitoru, ke stažení ZDE.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..