Úvodník: Zúčtování
S posledním květnovým týdnem přišla zároveň poslední fáze rozvolňování nouzových opatření, která nám byla nařízena státem. V těchto dnech se jaksi nedokážu ubránit bilancování a zhodnocení uplynulých jedenácti týdnů. Ačkoli virová krize dost podstatně zamávala naším národem, pokusím se na ni pohlédnout z té pozitivní stránky.
Ještě začátek března vypadal úplně normálně. Dařilo se. A to jak novinám, tak i v muzice. Podařilo se nám vyřešit složitou situaci s distribucí Monitoru tím, že jsme ji po dlouhodobé nespokojenosti s distributorem začali raději provozovat sami. Přestože v té době přicházely ze zahraničí docela vážné zprávy ohledně nemoci Covid-19, všechno kolem ani trochu nenaznačovalo, co přijde za pár dní.
Ve druhém březnovém týdnu se nám všem ze dne na den změnil celý dosavadní život. Mnoho mých klientů muselo zavřít provozovny, mnoho z nich muselo své podnikání výrazně omezit, což mělo za následek přirozený úbytek inzerce. Výrazně méně zisku, a co víc – výrazně méně příspěvků, jelikož sportovní ani kulturní akce nebyly povolené. Když jsme se v redakci bavili o tom, co bude dál, padl i návrh, že bychom Monitor na nějaký čas přestali vydávat. To by bylo asi to nejjednodušší řešení, ale nechtěl jsem o něm ani slyšet. Říkal jsem si, že tohle přece musíme zvládnout – i když se kolem relativně nic neděje, dokážeme snad udělat zajímavé noviny pro naše čtenáře. Poradili jsme si – a o to šlo. A soudě dle reakcí vás, čtenářů, jste za noviny s tématikou situace v Blansku v době koronaviru byli rádi.
Kulturní akce všeho druhu a jakékoli shromažďování bylo zapovězeno. Takže i nám bylo odepřeno hrát na svatbách a oslavách a zůstali jsme podobně jako tisíce ostatních doma, bez možnosti podnikání. Vláda sice přišla pro OSVČ se záplatou, ale ušlou finanční ztrátu mnohým podnikatelům zcela nahradit nemohla. Ale i zde vidím sám u sebe jedno podstatné pozitivum. Tolik volných víkendů po sobě jsem neměl od doby, kdy mi bylo snad šestnáct… Předtím jsme hráli opravdu hodně a v posledních měsících jsem cítil, že už bych potřeboval trochu vysadit. A tohle bylo přesně ono. Sice za mě rozhodly jiné okolnosti, museli jsme se dost finančně uskromnit, ale hlavním výsledkem pro mne je, že zpátky na pódium už se zase těším.
A co doma? Museli jsme zrušit plánovanou dovolenou na horách a díky nařízením i další naplánované aktivity, ale jelikož nám nebylo zakázáno chodit do přírody, nachodili jsme desítky, možná stovky kilometrů po lesích v okolí Blanska. A bylo to úžasné! Bylo nepříjemné, že o víkendech nemůžu jezdit pracovat a vydělávat peníze, ovšem o to více jsem si v době volna užil rodiny. Tohle bylo skutečně výjimečné a jsem za to moc rád.
Museli jsme se naučit žít s věcí, které se říká rouška, případně, chcete-li česky, ústenka. Nebylo to příjemné, nebylo to ani esteticky zajímavé, ale bylo to zapotřebí. Ačkoli se všude vedly sáhodlouhé debaty o účinnosti roušky, já osobně její největší pozitivum nacházím úplně jinde. A to v množství solidarity, ohleduplnosti a soudržnosti, kterou náš národ má v krvi a naštěstí ji ještě nezapomněl. Bylo chvílemi až dojemné sledovat, jak milý dokáže být člověk k druhým, s jakou vervou se v domácnostech oprášily šicí stroje a z poloviny národa se ze dne na den stala manufaktura chrlící tisíce roušek pro ty, kteří je potřebují. Zadarmo, jen pro ten pocit, že chceme někomu pomoct. Švadleny české, máte za to můj hluboký obdiv.
Během uplynulých týdnů jsem zjistil, bez kolika zbytečností se v životě můžeme obejít. Ovšem chyběla mi kultura, chyběla mi možnost vypít si kávu v parku, chyběla mi i sociální interakce, která se v době karantény smrskla v podstatě pouze na supermarket. Jistě, dalo se to přežít. Ale…
Nedávno mi jeden kamarád říkal, že kultura je podobně jako jiné sociální prožitky pouhou společenskou nadstavbou, bez které se, jak se nyní během krize ukázalo, lidstvo v pohodě obejde. Na jednu stranu je to pravda – i mně samotnému přišly dvě hodiny běhání po lese daleko přínosnější, než dvě hodiny v divadle nebo v kině. A nic to nestálo! Jenže žijeme ve společnosti, ke které kultura a další prožitky patří, měli bychom je provozovat a pěstovat. Já osobně si život bez kultury nebo bez sportu neumím představit – vy ano?
Naštěstí všechno jednou končí, dokonce i karanténa a nouzový stav. Zbyla tu spoušť, a to hlavně ekonomická. Některé provozovny zavřely a už neotevřou, některé se budou z krize vzpamatovávat dlouhé měsíce, možná roky. Každopádně nyní více než kdy jindy cítím, že české hospody, hotely, prádelny, čistírny a všemožné obchody budou potřebovat pomoct. Tu jim můžeme poskytnout pouze my – zákazníci. Podpořme je třeba tím, že nebudeme sedět doma a půjdeme na pivo, na kávu, na víno, na večeři. Že letos oželíme Jadran a pojedeme na dovolenou u nás. Míst, kde je hezky, je tu celá řada. Ruku na srdce – byli jste už třeba v Krušných horách? Na Vranovské přehradě? Nebo třeba na Suchým? Víte, jak krásně je v Beskydech nebo na vinařských stezkách na jihu Moravy? Nevíte? Naplánujte si tam dovolenou. Poznáte krásy naší vlasti a uděláte tak další dobrou věc pro naši zemi.
Určitě můžeme na době, kterou jsme nyní prožili, najít spousty negativ. Ale já o nich dnes psát nechci, protože negativního myšlení a zpráv je kolem nás celá řada. Je docela možné, že v budoucnu budeme čelit dalším podobným výzvám, ale nemám strach. Pokud budeme stát při sobě, zvládneme všechno.
Martin Müller