Přechod Nízkých Tater: Čtyři dny nad civilizací

Když jsme byli před dvěma lety v Nízkých Tatrách na prvních túrách, okamžitě jsem se do horské turistiky zamiloval. Někdo by si třeba řekl, že chodit do kopce a z kopce může tak akorát blázen, ale to víte. Lidi jsou různí a každý má svůj způsob relaxace a odreagování. Už tenkrát jsem věděl, že tohle pohoří se dá přejít po hřebeni a zahlédl jsem lidi s velikými batohy, jak se tuto dlouhou a náročnou cestu snaží zdolat. Věděl jsem, že tohle chci taky.

Už tenkrát v Tatrách jsem se zeptal ženy, zda by chtěla jít hřebenovku Nízkých Tater. Odvětila mi smíchem se slovy: „Nejsem magor!“ Jenže nějak mi to nešlo z hlavy. Stokilometrová hřebenovka s převýšením téměř šest tisíc metrů, přičemž stát se dá pouze na pár vymezených místech v útulnách či pod stanem. Podle fyzické zdatnosti se dá tato trasa překonat za tři až pět dní. Když po mém opětovném naléhání žena svolila k netradiční dovolené, začal jsem plánovat…

V první řadě bylo třeba pečlivě naplánovat trasu. Ta vede z obce Donovaly do města Telgárt ze západu na východ, případně opačně. Jelikož jsme měli prostor pouze od neděle do čtvrtka, rozhodli jsme se pro čtyřdenní přechod s tím, že v neděli po příjezdu si první den lehce zkrátíme.

Po několika týdnech příprav, tréninku a nakupování potřebného vybavení přišlo na balení. Oblečení, náhradní lehké boty, vařič, bomba, spousta müsli a proteinových tyčinek, jídlo na čtyři dny, nůž, čelovka, spacáky, stan, tři velké láhve na vodu, léky, vlhčené ubrousky, powerbanku… Seznam byl opravdu dlouhý. Když bylo sbaleno, můj batoh vážil skoro 20 kg a krosna mé ženy asi 12 kg. Když jsem poprvé nasadil obra na záda, přišlo mi skoro nemožné s ním ujít sto metrů, natož takovou túru. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, jak budou vypadat místa, která jsme si vybrali k přespání, zda vůbec někde seženeme něco do žaludku a nebudeme odkázáni pouze na vlastní zásoby… Nechtěli jsme nic podcenit.

Den 0.: Donovaly – Hiadeľské sedlo

V Donovalech nás v 15.50 přivítalo hezké slunečné počasí, teplota asi 15 °C. Na krátkou desetikilometrovou cestu s převýšením asi 600 metrů do Hiadeľského sedla, kterým vlastně Nízké Tatry začínají, jsme měli poměrně dost času. Jelikož jsme nestihli včas vystoupit z autobusu, k červené značce jsme se dostali asi za půl hodiny prvním ostrým kopcem. Nahoře už začaly první krásné výhledy na okolní hory. Docela dost nám dal zabrat Kozí Chrbát – kopec s asi třistametrovým převýšením, který bylo třeba zdolat jak směrem nahoru, tak strmým padákem dolů do sedla. Zde byl nejvíc cítit těžký batoh. Za necelé tři hodiny už jsme byli u útulny.

Dřevěný „seník“ zruba pět krát pět metrů na dvě patra sloužil pouze jako nouzové ubytovací zařízení pro maximálně deset tuláků. Původně jsem si myslel, že tam budeme nocovat sami. K mému překvapení už tu odpočívalo dalších pět turistů. Dvě holky z Prahy tu zakotvily už v půl jedné odpoledne, protože jednu z nich přepadla silná migréna. Pak tu byli dva kluci z Česka – zdatní turisté, kteří denně absolvovali 30 km a více. Každý z nich šel sám, oba na jinou stranu. A pak tu byl „Děda“ – starší výřečný chlapík z Trenčína, který šel také sám a nabídnul nám Tatratea – 72% slovenskou pálenku, která přišla po pochodu k chuti.

Snědli jsme zbytek jídla z domova a já přemýšlel, co bude dál. Před 20. hodinou všichni řekli „Dobrou“ a odebrali se k spánku. Tohle jsem netušil! Jsem zvyklý chodit spát dost pozdě, ale bral jsem to jako místní pravidlo a ve 20.15 už jsme taky leželi. Prkna v dřevěnici byla tvrdá a přes moji tenkou karimatku byl cítit každý pohyb. Moc jsem se nevyspal, celou noc jsem se budil. Ve 4 ráno odcházel první spolunocležník, v 5.30 druhý.

Den 1.: Hiadeľské sedlo – útulna Ďurková (19 km)

Vstali jsme asi v šest ráno společně s ostatními zbylými turisty, doplnili v nedaleké studánce vodu, posnídali horkou ovesnou kaši, kávu a odebrali se k odchodu. Patnáct minut před námi vyrazil Děda. Holky Pražandy, kterým jsme mezi sebou začali říkat Kiki a Maki, se ještě balily a dlouze snídaly.

Na začátku skoro dvacetikilometrového treku nás čekala Prašivá – hora o výšce 1652 m s převýšením 600 m. Docela slušný kopec, který nám dal dost zabrat, jsme zdolali asi za hodinu a půl. Nahoře dul velice silný vítr, ale otevřely se nám pohledy, na které jsem se tolik těšil… Hřeben s úzkou vyšlapanou cestičkou, překrásné hory všude kolem a tolik odstínů zelené, kolik si jen umíte představit. Cesta ubíhala svižně, překonali jsme několik prudkých i pozvolných stoupání a klesání. Občas bylo skutečně nutné sundat těžká zavazadla a napít se, případně doplnit energii něčím malým k jídlu. S několika přestávkami jsme převýšení asi 1500 m zdolali za necelých sedm hodin a už ve 14 hodin jsme dorazili do cíle dnešního dne – do útulny Ďurková. Dali jsme si vynikající guláš, rum a ve studánce doplnili tekutiny. Odpoledne jsme strávili povídáním s Dědou, který byl celý život horolezcem a (nejen) o Tatrách nám řekl spoustu zajímavých věcí. Vlastně se jmenoval Miro, ale pokud tady s někým trávíte jen chvíli, na jméno se nikdo neptá 🙂 Kiki a Maki dorazily víc než tři hodiny po nás, už jsme o ně začínali mít strach.

Útulna vypadala moc hezky. Spodní patro byla vlastně taková malá hospůdka a horní patro bylo celé vystlané matracemi a sloužilo ke spaní. Za nocleh si místní účtovali 7 eur, k dispozici bylo jedno jídlo (guláš z předchozího dne, večer čerstvá šošovicová polévka), plechovkové pivo, kofola a několik druhů pálenky. Do útulny jsme dorazili ten den jako první, a tak jsme zabrali pohodlná místa nahoře. Podle slov místních provozovatelů sem míří v létě každý den desítky turistů, a tak se občas spí, kde se dá. To se taky potvrdilo. V sedm večer už bylo skoro plno. Seznámili jsme se s dalšími několika lidmi a příjemně poklábosili. V deset potom domácí zavelel: „Všetko spať!“ a dole se srazily stoly pro nocležníky, kteří přišli později a nestihli zabrat pohodlnější místa nahoře.

Noc s dalšími asi čtyřiceti lidmi v jedné místnosti by byla dobrá, kdyby jeden z unavených cestovatelů celou noc vytrvale nechrápal. Takže jsme se opět moc nevyspali 🙂

Den 2.: Ďurková – Čertovica (27 km)

V šest ráno skoro všichni vstali a začali se trousit po ubytovně. Dali jsme si k snídani párek a po sedmé hodině vyrazili na cestu. Venku byly 4 °C a spadlo i pár vloček sněhu. Na dnešek jsme měli naplánovaný dlouhý trek. Stejně jako předešlý den nás čekal hned na začátku prudký výstup na překrásný a mohutný Chabenec (1955 m), který skýtá překrásný výhled do údolí i na okolní vrcholky. Horu jsme zdolali za necelou hodinku, odsud se šlo zase střídavě do kopce a z kopce po hřebenu.

Jedno z mých přání bylo zahlédnout kamzíky. To se mi také splnilo. Kousíček za Chabencem stála šestice krasavců pár metrů od nás přímo na cestě. Neuvěřitelný zážitek… Bylo vidět, že jsou na lidi zvyklí, protože neutíkali a s vyklizením cesty nijak nespěchali.

Vítr byl dnes daleko mírnější a následujících několik hodin jsme strávili cestou po hřebeni s překrásnými scenériemi. Po cestě jsme nepotkali snad jediného člověka. Když se cesta změnila v uměle vytvořený kamenitý chodník, tušili jsme, že je blízko Chopok – hora, na niž vede lanovka, a je tudíž řádně zkomercializovaná. Dorazili jsme sem asi v půl dvanácté a v Kamenné chatě pod Chopkem jsme poobědvali výbornou kyselicu. Tady jsme se dozvěděli, že nemáme kde doplnit vodu, naštěstí jsme se ale nakonec dohodli s personálem. Tohle jsme podcenili, ale dobře to dopadlo…

Krásný byl nápis na dveřích chaty: „WiFi tu nemáme. Na znak ľudskosti a priateľstva si tu tykáme.“ Pravda je, že v horách si tykali všichni. Staří, mladí, ženský i chlapi…

Cedule u Kamenné chaty hlásala, že do sedla Čertovica je to necelých pět hodin chůze. Cesta vedla po kamenech a byla plná turistů, kteří šli nalehko, mnohdy i v džínách, nechali se vyvézt lanovkou nahoru a procházeli se po hřebeni. Potkali jsme jich mnoho. Asi po hodině jsme dorazili k rozcestníku, který odkazoval na Ďumbier, nejvyšší horu Nízkých Tater. Vzhledem k tomu, že nás čekala ještě dlouhá cesta, nechali jsme si vrchol na jindy a vydali se dále po červené. Za další hodinku jsme navštívili chatu M. R. Štefánika – noclehárnu, kterou využívají zejména turisté při pětidenním přechodu. Nás však dnes čekala ještě delší cesta. Zastavili jsme se tedy jen na kávu a nabrat další síly.

Na další téměř tříhodinové trase do sedla Čertovica jsme potkali jen jednoho jediného turistu. Sluníčko svítilo, hory nám ukazovaly zase jinou tvář a bylo zde nádherně. Konec dnešní cesty se ale poslední hodinu a půl neuvěřitelně táhl. Závěrečné ohromné klesání s bonbónkem v podobě sestupu do sedla po sjezdovce byl vyčerpávající až zničující. Na Čertovicu jsme dorazili celkově po deseti hodinách. Můžu říct, že takhle jsem ještě nikdy unavený nebyl.

V Čertovici jsou dva penziony a také domek horské služby, ve kterém se dá za 10 eur přespat nebo si před ním zdarma postavit stan. Na bivak jsem se docela těšil, taky jsme nesli ještě docela dost zásob, takže jsme postavili stan a uvařili si v něm polévku a kuskus. Kuskus je perfektní jídlo na túru – z 250 g a 750 ml vody uděláte kilo chutného jídla.

Potkali jsme tu zvláštní skupinu lidí. Spali asi ve dvaceti stanech a podle slov jednoho z nich šli taky hřebenovku. Ovšem s tím rozdílem, že chodili nalehko, vždy jen malou část, a vozil je autobus. Jelikož měli následující den volno, rozhodli se využít večer pro bujarou pijatiku, kterou končili někdy ve tři ráno. Mně to bylo ale jedno. V půl desáté už jsem spal jako špalek…

Den 3.: Čertovica – Andrejcová (29 km)

Budíček v 6 hodin ráno, vaření ve stanu, doplnění vody (!), balení a odchod. Dnes nás čekala nejnáročnější pasáž z celé hřebenovky. Měli jsme na výběr buď dojít do sedla Priehyba, kde byl jen nouzový otevřený přístřešek sotva pro čtyři nocležníky, ovšem s možností postavit stan, anebo dorazit až do útulny Andrejcová, která nejenže byla o tři hodiny dál, ale znamenalo to překonat další asi sedmisetmetrové převýšení. Proto jsme plán nechali na začátku dne otevřený.

Začátek byl slibný. Cedule na rozcestníku hlásila, že sedlo Priehyba zdoláme za 4:45 h. Cesta sice mířila do kopce, ale jen do mírného, a tak poměrně svižně ubíhala. Potom se však změnila v klikatou nepohodlnou cestu prakticky bez výhledů do okolí, a když jsme po tři čtvrtě hodině přišli k dalšímu rozcestníku, bylo na něm napsáno Priehyba 5:00 h. Docela demotivující. Stejně tak zbytek celého pochodu do sedla, který vedl přes padlé stromy nehezkou krajinou. Na místo sedla jsme přišli víc jak po sedmi hodinách až ve tři odpoledne. Unavení a trochu i rozladění.

Je na čase něco sníst a uvidíme, co bude dál. Je až k nevíře, kolik energie člověku dá půllitr horké nudlové polévky! Rozhodli jsme se, že půjdeme dál. 600 m převýšení jsme zdolali asi za hodinu a odměnou nám byly opět neskutečné výhledy na okolní hory, které braly dech. Opět jsme se ocitli na hřebenové stezce, už jsme nikam nespěchali a věděli jsme, že do Andrejcové dojdeme. Po celkových jedenácti hodinách jsme byli na místě. Po 29 km a 1500 m převýšení jsem se nakonec cítil lépe než předchozí den, ale únava byla znát…

Útulna byla zvenku moc hezká, dali jsme si vynikající šošovicovou polévku a vhod přišlo taky točené pivo! Na dotaz, kolik budeme platit za nocleh, mi mladí provozovatelé odpověděli, že poplatek za spaní, za snídani i za večeři je dobrovolný, platí se pouze pivo a další nápoje. Neuvěřitelné…

Chata byla opět na dvě patra, ve kterých se spalo, někteří stanovali venku, my jsme si ustlali uvnitř na sražených palandách. Skvělé bylo, že útulna poskytovala mimo jiné taky spacáky, oblečení i obuv k bezplatnému zapůjčení, což se hlavně v případě nepřízně počasí mohlo hodit.

Uvnitř jsme prohodili pár slov s nocležníky a po náročném dni jsme už v 9 hodin spali. Ještě jsem stihnul napsat kamarádům zprávu, že nás čeká posledních 18 km, a že pokud nás nevypeče počasí, hřebenovku zdoláme. To jsem ještě nevěděl, co nás čeká.

Den 4.: Andrejcová – Telgárt (18 km)

K snídani jsme dostali praženicu (míchaná vejce), mladému páru jsme poděkovali a předali 30 eur a už v 7 hodin jsme byli na cestě. Dnešní cesta byla jednou z nejkratších – 18 km, z toho asi 800 m převýšení do kopce a 1400 m klesání.

Byla opět docela zima a pod mrakem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo počasí pokazit. Jenže jsme na horách… Opět prudké stoupání a na vrcholu jasně viditelný černý mrak. Začal jsem mít obavy, které se po hodině pochodu naplnily. Přišel liják a obrovský vítr, který zapříčinil, že pršelo horizontálně. Vytáhli jsme pláštěnky a já v ten moment vážně přemýšlel, zda se nevrátíme do útulny. Nakonec jsme se rozhodli to risknout.

Výstup na Kráľovu Hoľu (1946 m) měl být jedním z nejkrásnějších úseků celé hřebenovky. Vzhledem k počasí jsme z něj však nic neměli; prudký vítr hnal přes hřeben jeden mrak za druhým. Naštěstí přestalo po dalších 40 minutách pršet, ale o žádném pohodlí se mluvit nedalo. Teplota nahoře se mohla pohybovat okolo 2 °C, pocitově určitě pod bodem mrazu. V tento moment jsem poprvé za celou dobu litoval, že nemám dlouhé kalhoty. Po třech hodinách jsme dorazili ke starému vysílači na Kráľovej Holi. Pár desítek metrů před vrcholem to ze mě začalo padat. Už jsem věděl, že tento přechod zvládneme a neubránil jsem se návalům emocí…

Zmrzlí na kost jsme vzali za vděk malému vestibulu ve vysílači, který byl určen k nouzovému přespání asi pro 4 nocležníky, vytáhl jsem vařič a uvařil čaj. Venku začalo vykukovat sluníčko, a tak jsme šli Nízké Tatry asi po půlhodince odpočinku dorazit.

Sestup byl neuvěřitelně náročný. Začalo opět lít jako z hrnce, kameny na cestě začaly nebezpečně klouzat a v botách nepříjemně čvachtat. Ne že bychom neměli kvalitní obuv, ale v tomto počasí to bez návleků (neměli jsme) prostě nejde. Sestup trval další dvě hodiny, ale krátce po obědě jsme dorazili do Telgártu. Unavení, promrzlí, ale šťastní, že máme celou hřebenovku za sebou.

Následovaly dlouhé hodiny hodnocení, rozjímání a vstřebávání zážitků. Měli jsme štěstí. Před cestou jsem měl velký strach z věcí, které mohly úspěch akce negativně ovlivnit. Počasí, vyčerpání, zranění… Přechod hřebene Nízkých Tater patří k nejkrásnějším zážitkům, jakých se mi v životě dostalo. Přes 100 km s obřím batohem, téměř 6.000 m převýšení, pokora, úcta a respekt k horám a přírodě, upřímní a milí lidé, motivace, demotivace a silné emoce, pot, dřina, totální vyčerpání i úleva. Tak by se v kostce daly shrnout čtyři dny nad civilizací, které jsme prožili. Bylo to velmi náročné, ale každému tuto cestu doporučuji. Dal bych si to s chutí znova.

Martin Müller

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.