Na kávě s Agátou Konečnou

Talentovaná a ambiciózní studentka blanenského gymnázia před třemi lety objevila kouzlo hry na elektrickou kytaru. Dobré výsledky má ale i jako bubenice. Patnáctiletou Agátu Konečnou z Krasové jsme mohli vidět loni v Blansku na ZUŠ Open nebo v Boskovicích na festivalu Ticho nechcem, kde vystoupila jako předskokanka kapele Arakain.

Jaká byla tvoje cesta k elektrické kytaře?

K metalové muzice jsem se dostala v roce 2015, kdy jsem poprvé zaslechla písničku The memory remains od kapely Metallica. Úplně mě to uchvátilo. Asi dva roky jsem poslouchala jenom Metallicu, jinak nic jiného.

Hraješ i na bicí…

Bicí mě fascinovaly od školky. V druhé třídě jsem začala chodit do Základní umělecké školy v Blansku k Jiřímu Borešovi. Určitě chci pokračovat, ale nyní jsem se víc zaměřila na kytaru, vidím v tom větší perspektivu. Konkrétně se věnuji technické rychlé hře, takže spíš poslouchám progresivní metal, třeba Dream Theater. Třetím rokem chodím k Miloši Pernicovi.

Ten údajně pronesl větu, že ani on nezahraje, co zvládneš ty…

To se takhle dostalo mezi lidi? (smích) Vzniklo to tak, že když jsem přišla v září po prázdninách na první hodinu, učitel mi řekl, abych zahrála, co jsem se přes prázdniny naučila. Byla to písnička od Dream Theater Erotomania. Ta je technicky velice náročná, takže z toho byl docela nadšený. Techniku jsem měla dobrou, ale dělalo mi problém znát akordy a přehmatávat je. Takže to jsem musela v hudebce trénovat.

Měla jsi úspěch i na soutěži bicích. O co šlo?

Loni jsem na soutěži na bicí nástroje získala ve své kategorii v krajském kole první místo. Toho si cením, bylo to náročné. S učitelem Borešem jsme přípravě věnovali hodně času, ale vyplatilo se to. Bicí mě taky velmi baví, ale kdybych si měla vybrat, tak spíš kytaru.

Zkoušela jsi i jiné hudební nástroje?

Ještě jsem hrála osm let na klavír, ale to mě úplně nechytlo. V hudebce mě to moc nebavilo, ale teď si občas sama zahraju.

Kdo je tvým hudebním vzorem?

Největší inspirací je teď pro mě Paul Gilbert a John Petrucci.

Kde tě můžeme vidět a slyšet?

V Boskovicích bude v pátek 28. června třetí ročník akce Ticho nechcem, tak tam budu hrát sólově před kapelou Nazareth. Vystupovala jsem tam už loni před Arakainem.

A na zpěv si troufáš?

Zpívání vůbec.

Kde se dál snažíš prosadit?

Snažím se hlavně navazovat kontakty. V hudební branži je to v dnešní době bohužel hodně o kontaktech; bez nich nemá člověk šanci se prosadit. Často je to štěstí a souhra náhod, když se někde chytí. A když se chce holka ve světě prosadit s hrou na bicí nebo na kytaru, je to pro ni daleko těžší než pro chlapy.

Spolupracuji s firmou KHDK Electronics – pomáhám jim se stránkami na Instagramu a Facebooku. Dostávám za to akreditace na koncerty různých hráčů, děláme s nimi rozhovory. Potkávám se se světovými kapelami, to je super. Koncerty jsou většinou v Praze.

Jak ses k tomu dostala?

Přidala jsem nějakou svou nahrávku na Facebook a všimla si toho firma ESP Guitars. Kontaktovali mě, že se jim to líbí a ptali se, jestli to můžou sdílet. Zůstala jsem s nimi v kontaktu a dostala se k další spolupráci.

Svou kapelu ještě nemáš?

Už se něco chystá, domlouvaly jsme se s bubenicí Marcelou Čachotskou. O prázdninách něco zkusíme. Ona na bicí, já na kytaru.

Kolik času denně cvičíš?

Záleží hlavně podle školy a učení. Určitě každý den, aspoň hodinu po večerech. Přes víkendy víc a o prázdninách třeba od rána do večera. Většinou dám nažhavit lampy na zesilovači, hraji na bicí a potom přejdu ke kytaře.

Skládáš vlastní hudbu?

Ano, to podle mě lidi zajímá mnohem víc, než nějaké cover verze skladeb. Nahrávám si svou muziku, poslouchám ji a postupně třeba dopilovávám.

Míváš trému před vystoupením?

Nemám. Vždycky jsem mívala s klavírem, ale s kytarou a bicími ne, to je pro mě přirozené a v pohodě, takže nemám.

Jaké máš tedy studijní plány?

Na konzervatoř nemířím. Teď jsem v kvintě na blanenském gymnáziu, pak plánuju určitě medicínu.

Máš vysněný obor?

Uvažuju o neurochirurgii, ale to je časově velmi náročné a člověk tomu musí obětovat všechno, takže spíš nějaký všeobecný obor. Ale to je ještě za dlouho. Každopádně je potřeba se učit a nic nepodcenit. Chtěla bych se prosadit s hudbou ve světě, ale myslím si, že je dobré mít zadní vrátka, kdyby to nevyšlo. Něco vystudovat, protože se člověk nemůže spolehnout na to, že to vyjde. A pokud by tomu obětoval všechno, mohlo by to být velké zklamání.

Po tom, co jsem vystupovala před Arakainem, měla jsem pocit, že si o mně lidi myslí, že jsem namistrovaná, že si o sobě strašně myslím, a potom na základě toho mě začali odsuzovat. To mi přišlo líto, protože si o sobě vůbec nic nemyslím. Ale s tím asi člověk nic neudělá a musí se s tím smířit. Jsou tady jakési zažité koleje, že se musí muzikant prosazovat postupně, a já jsem hrála rovnou před Arakainem. Ale zase hodně lidí mě podporuje, což je
super.

A jak se podařilo, že jsi dělala předskokanku Arakainu?

Hrála jsem na ZUŠ Open skladbu od Metallicy a někdo to dal na Facebook. Všiml si toho pořadatel festivalu Ticho nechcem. Kontaktoval Miloše Pernicu a nabídl mi, jestli si tam nechci zahrát. Byla jsem nadšená. Sice už program měli hotový, ale ještě mě vsunuli přímo před Arakainy.

Letos zahraješ co?

Ještě přesně nevím, asi něco, co by souviselo s rockovou kapelou Nazareth. Ráda bych zahrála i něco svého nebo improvizaci do nějakého podkladu.

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.