Na kávě s Oldřichem Němcem

Ke konci adventní doby jsem se setkala s blanenským jáhnem Oldřichem Němcem, abych si s ním popovídala o jeho službě ve farnosti sv. Martina v Blansku a aby nám případně sdělil svoje vánoční poselství…

Na úvod vysvětlení zejména pro laiky – kdo je to jáhen?

Institut jáhenství je tady prakticky dva tisíce let. Píše se o tom i v Bibli. Apoštolové se scházeli na mši, které říkali agapé. Při mši nosili dary, které se pak rozdělovaly chudým. Bohatí tedy podporovali chudé. A jednou se pohádaly ženy mezi sebou – Židovky s ženami, které mluvily řecky. Apoštolové tehdy moudře řekli: „My to rozsuzovat nebudeme, vyberte si sedm mužů, k nimž máte důvěru, a ti se o vás postarají.“ Tyto muže nazvali jáhny, latinsky diakon, to znamená služebník. Nejznámějším jáhnem je svatý Štěpán. Zatímco ke kněžství si Bůh člověka volá, jáhenství vzniklo jako potřeba. K jáhenské službě církev povolává podle potřeb, které právě má. Jáhni existovali dříve než kněží a dalo by se říct, že to byla první sociální služba. To co dnes nahrazuje sociální systém, pojištění, charita – to dřív konala církev.

U nás dnes institut jáhenství funguje jak?

Jáhnové se dělí na dvě skupiny. První skupinou jsou ti, kteří později přijmou kněžské svěcení. Po šesti letech studia v semináři se stanou jáhny a po roce mohou být vysvěceni na kněze. Těmto jáhnům se říká „přechodky“. Druhou skupinou jsou ti, kteří přijímají jáhenství jako trvalý stav a ke kněžství se povoláni necítí. Těm se říká „trvalky“. Většinou se jedná o ženaté muže, kteří mají svoje rodiny.

Vaše cesta byla jaká?

Moje cesta byla specifická. Když se mě poprvé zeptali, zda nechci být jáhnem, zeptal jsem se, co to je. Protože se vracíme do hluboké totality, rok 1982, komunisti u vlády, informační embargo. Informace k nám neproudily. Občas jsme tajně poslouchali Svobodnou Evropu nebo rádio Vatikán. U nás fungovala jednak oficiální církev, a jednak takzvaná podzemní tajná církev. A právě ze strany tajné církve jsem dostal nabídku, zda nechci být jáhnem. Dostal jsem čtvrt roku na rozmyšlenou. Byl k tomu nutný souhlas manželky, protože studium zatížilo celou rodinu, zvláště manželský vztah. Po čtvrt roce jsem předložil její souhlas a začal studium. To byly Vánoce roku 1982.

Jak to probíhalo?

Chodil jsem do práce, stavěl dům a při tom jsem tajně studoval. Takže den byl vždy vytížený od rána do večera. Když přišel listopad 1989, chyběly mi ještě tři zkoušky ze tří předmětů studia teologie. Takže kdyby bývali komunisti vydrželi ještě do listopadu 1990, mohl jsem být vysvěcený. Ale přišla revoluce, vše se změnilo, začal jsem podnikat a studium se pozdrželo. Postupně se tajná studia začala dávat do pořádku, aby se stala oficiálními. V roce 1992 si mě společně s dalšími studenty zavolal biskup, protože se dozvěděl, že nám chybí pár zkoušek, a umožnil nám dokončit studium. Začala nám podle církevního práva příprava na svěcení. To už se dostáváme zhruba do Vánoc 1994 a následně 24. června 1995 jsem přijal jáhenské svěcení. Tehdy nás bylo jednadvacet jáhnů, což bylo nejvíce za celou historii Brněnské diecéze.

Co je vaším úkolem ve farnosti?

Mým úkolem je být služebníkem. Věnovat se sociálním potřebám lidí. Spolupracovat s Otcem Jiřím, jako blanenským farářem. Úkolem jáhna není moc mluvit a podobně, ale pomoci tam, kde je potřeba, a naslouchat druhým lidem. Říká se, že jáhen jsou oči a uši biskupa.

Oslovují vás lidé „pane faráři“, když vás v kostele vidí přisluhovat u oltáře?

Samozřejmě mi pane faráři říkají. Snažil jsem se prvních deset let jim vysvětlovat, že žádný pan farář nejsem, ale pak jsem to vzdal. Už na to i slyším, ale v zásadě si tento titul nepřisvojuji. Oproti knězi nemůžu sloužit mši svatou – proměňovat chléb a víno v tělo a krev Kristovu. Můžu dělat jen bohoslužbu slova, což je taková mše svatá bez obřadu proměňování. Dále nemůžu zpovídat a udělovat svátost nemocných a biřmovat. Mohu naopak třeba křtít, oddávat i pohřbívat.

Jak funguje spolupráce s ostatními církvemi v Blansku?

Za to jsem velmi vděčný, že v Blansku funguje spolupráce. Je zde sedm církví nebo náboženských společností. Scházíme se pravidelně. Nedávno jsme se sešli i s nově zvoleným starostou Jiřím Crhou. Nabídli jsme městu pomoc v oblasti duchovní a hlavně v oblasti vztahů mezi lidmi. Jsme ochotni pomoci tam, kde požádá. Od 13. ledna bude týden společných modliteb, které se uskuteční v různých kostelích, kaplích nebo modlitebnách. Budou tam kazatelé z různých církví, které tvoří místní společenství. Neformální, ale o to srdečnější.

Spolupráce se starosty je už dlouhodobá, minimálně třetí, možná čtvrté volební období. Snažíme se o vzájemné pochopení, toleranci a povzbuzení. Vedení města například umožňuje, aby se každý první čtvrtek na radnici konaly modlitby za město, na nichž se sejdou představitelé všech místních církví.

A jak se modlíte? Existuje společná modlitba pro všechny? Co je vaším společným pojítkem v činnosti?

Modlíme se především vlastními slovy. Společnou modlitbou je pro nás pak Otče náš.

Ač se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, ač máme ekonomický blahobyt, tak trpíme nedostatkem vztahů, lásky, míru a pokoje v srdci. Myslím si, že je úkolem všech sedmi místních církví – pomáhat budovat vztahy mezi lidmi. Zatímco bankovní konta si do hrobu nevezmeme, jediné, co si tam vezmeme, budou vztahy, které jsme měli za života.

S jakými organizacemi dále spolupracujete?

Dále se snažíme o spolupráci se školami, mateřskými i základními, s Oblastní charitou. Zde bych vyzdvihl službu, které si vážím a kterou lidé oceňují, a to je domácí hospicová péče, kdy nemocní lidé nemusejí umírat opuštění v nemocnici, ale v rodinném kruhu. Pořádáme jednou za rok setkání pozůstalých, kdy mohou zavzpomínat na pěkné chvíle s blízkými a poděkovat pracovníkům charity, kteří jim pomáhali v těžkých chvílích.

Jsem vděčný také třeba za zapojení se města do listopadových oslav svatého Martina. To je velkolepá událost a člověk si to ani neuvědomuje. Jednou mi někdo vykládal, že jel omylem přes Blansko, zrovna když šel průvod, a byl z toho nadšený, že netušil, že něco takového existuje.

Jak spolupracujete se školami?

Teď v prosinci jsme byli například s dětmi a pedagogy ze Základní školy TGM, kteří se zapojují do hnutí Stonožka (hnutí, které pomáhá dětem ve válkou zkoušených oblastech, pozn. red.), v Praze na národním setkání v Katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava.

Děti z místních škol a školek se také chodí dívat do kostela na jesličky. Poslední den školy před Vánocemi pak přijdou například děti do kostela, kde školní sbor zazpívá nějaké koledy a potom se je naučí i ostatní děti a zazpívají si je všichni společně. Musím říct, že na tento zážitek se vždycky těším. Když devět set dětí zpívá třeba koledu Vondráši, Matóši – to kdo jednou uslyší, má zážitek na hodně dlouho.

Jak vypadá váš den?

Každý den je jiný. Je to pestré a já jsem za to vděčný. Někdy den dopadne úplně jinak, než byla ranní představa, ale v tom je ta krása. Nikdy jsem nesnášel stereotypy, takže mi to ohromně vyhovuje. Změnit během minuty složení dne mi nedělá velké problémy.

Jak slavíte Vánoce?

Teď už je to takové klidnější, kromě našeho posledního dítěte mají všechny svoje vlastní rodiny. Na Štědrý den postavíme stromek, večer zazpíváme koledy, pomodlíme se, jdeme na půlnoční. Klasické Vánoce, jako u mnohých dalších. A potom nastávají další svátky vánoční. Zatímco v supermarketech Štědrým dnem Vánoce končí, pro křesťany teprve začínají.

Co byste chtěl vzkázat čtenářům?

Chtěl bych zmínit důležité věci pro dnešní dobu. Člověk není bohatý tím, kolik má majetku, ale jak je bohatý vztahy. Dále bych rád upozornil, aby si lidé dali pozor na všelijaké pseudomesiáše a aby si uvědomili, že ani tisíckrát opakovaná lež se nikdy nestane pravdou, což se nám snaží některá média vnutit. Mít pravdu a lásku v srdci, je to největší bohatství, které člověk může mít. To je takové moje poselství, co jsem zažil a pochopil za svou jáhenskou službu.

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.