Pátek, 29 března, 2024
KulturaNa kávě s...

Na kávě s Pavlem Zouharem

Už jako malý kluk rád odléval olovo do vody a sádrové figurky do plastelíny či písku. Navázal tak na místní a rodinnou tradici a v roce 1992 se vyučil slévačem. Po letech získávání zkušeností s výrobou se Pavel Zouhar z Rudice pustil do naplnění představ o moderním umění. Na tomto skromném umělci je vidět, že jej koníček, který provozuje na profesionální úrovni, skutečně naplňuje a věnuje mu veškerý volný čas. Několik let je držitelem značky Regionální produkt Moravský kras.

Jak dlouho se tvorbou z umělecké litiny zabýváte? 

Oficiální cestou to dělám od roku 2006. Jelikož jsem vyučený slévač, nejprve jsem si oťukl veškeré postupy a potom jsem začal odlévat sochy a svícny. Na rozdíl od jiných sochařů, kteří vytvoří třeba sochu ze sádry nebo z bláta a potom osloví slévárnu, zda jim to odlije, tak já už od začátku vím, jak sochu udělat, aby byla na výrobu ve slévárně co nejjednodušší. Na rozdíl od ostatních si všechno dělám sám – od formování přes lití po finální úpravy. 

Nejprve jsem vytvářel do interiéru menší plastiky, svícny, vázy a obrázky. Poté jsem tvorbu rozšířil o domovní čísla, vitráže, ornamenty, plastiky postav a živočichů, květinové stojany a lavičky. Rád kombinuji litinu se sklem, keramikou či dřevem. Dnes spolupracuji s mnoha galeriemi a jsem schopen na míru vyplnit představy zákazníka.  

Je to vaše hlavní zaměstnání?

Uměleckou tvorbu mám pořád jako vedlejší činnost, protože díky tomu, že pracuji v blanenských slévárnách, mám přístup k vlastnímu odlévání, což je velká výhoda. Kdybych dělal nějakou sádru a podobně, mohl bych to dělat doma, ale takhle potřebuji to zázemí slévárny.  

Jaký je postup při práci?

Používám více technik. Jednou z nich je vytvoření modelu z vypalitelného materiálu (polystyrenu), který je ponechán ve formě a při lití do formy polystyrenový model shoří a místo něj vznikne budoucí socha z litiny. Ta se pak musí dále brokovat, brousit a vytvořit požadované povrchy, to už dělám doma. 

Míváte výstavy? 

Pár výstav jsem měl, i v Blansku, ale potom jsem se rozhodl, že takhle vystavovat nebudu, protože je s tím hodně práce – sochy jsou velmi těžké, je to složité na manipulaci. Mám svoje věci jednak ve své galerii u domu, a jednak v několika galeriích po republice (Brno, Přerov, Praha, Pardubice…). S mou tvorbou se tedy mohou setkat lidé v celé republice. Mnoho soch se prodalo i do zahraničí. 

Vyrábíte na zakázku? 

Ano. Pokud je to v mých silách a není to něco konstrukčně složitého, co by bylo potom i rizikové s ohledem na možnost rozbití, dá se udělat leccos. Jezdí ke mně zákazníci, kteří už vědí, co chtějí. Často se stává, že si třeba projdou mou galerii, něco se jim zalíbí a chtějí to třeba ve větším rozměru. 

Co největšího jste vytvořil? 

S kolegou keramikem Petrem Ševčíkem z Jedovnic jsme vyrobili meč Excalibur do Náchodu. Vyhráli jsme výběrové řízení, které vyhlásilo město, takže dnes je tam v parku zabetonovaný náš meč o velikosti tři a půl metru. Jinak jsem dělal třeba dvoumetrovou sochu anděla, která byla vystavena dva nebo tři roky v Olomouci na náměstí, a v současné době mám dělat také dvě velké sochy pro soukromé sběratele – anděl bude mít dva metry deset a postava muže dva metry čtyřicet. Ty už musejí být duté, na rozdíl od menších, které jsou plné. 

A na Blanensku můžeme někde vidět vaše výrobky? 

Pro město Blansko jsem dělal sochy svatého Martina, ale to bylo jako prezentační dar pro významné návštěvy. Jinak máme malou galerii u domu, kterou bych chtěl do budoucna zvětšit. Jelikož bydlíme kousek od větrného mlýna, jeho návštěvníci se chodí podívat na naše výrobky. Loni jsme prodej rozšířili o ručně vyráběné šperky, které dělá moje žena. Máme otevírací dobu, ale v podstatě se k nám dá přijít kdykoliv. Manželka je doma, a když někdo zazvoní, ráda otevře. 

Kolik času litině věnujete? 

V podstatě všechen. I když člověk chvilku leží, pořád maluje prstem ve vzduchu. Výroba modelů zabere dost času, a to můžu všechno dělat doma, takže i když nejsem ve slévárně, pořád doma něco tvořím. Když si řeknu, že budu mít volnou neděli, vydržím to dopoledne, ale po obědě už zase říkám, že jdu něco dělat. Je to kus života, na který je člověk zvyklý a nejde z toho ven. Nápadů je víc než času. 

Kdo jsou vaši zákazníci? 

Jsou to lidé všech kategorií, každý si může něco pro sebe najít. Mám tady věci od sto korun až po několik tisíc, případně desítek tisíc. Nejlepší zákazník je ten, který se přijde podívat, nakoupí a u něj to uvidí někdo další, kterému se výrobek zalíbí a také si přijde něco koupit. Tahle se to postupně nabaluje. 

Máte i stálé zákazníky? 

Ano, někteří jezdí s tím, že si dlouho nic nekoupili, nebo rozšiřují zahradu a hledají nějaký doplněk, případně dárky pro známé. 

V čem jsou vaše sochy jiné? 

Je to vůbec o samotném materiálu. Litinu totiž nikdo nedělá. Různí umělci tvoří z bronzu, cínu, olova, ale z litiny ne. To je moje výhoda, že ji můžu dělat, protože se do slévárny dostanu v rámci svého zaměstnání. 

Máte nějaký vzor? 

Je jím švýcarský sochař Giacometti, podle něhož tvořil i Olbram Zoubek (jeden z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století, který se výrazným způsobem zasloužil o rozvoj české architektonické plastiky – pozn. red.). Giacometti vytvářel chudší věci, postavy, spíše štíhlé siluety, což je pro litinu ideální. Litina je totiž sice pevná, ale křehká. Na rozdíl třeba od oceli, kterou ohnete, litinu při špatné manipulaci zlomíte. Je to tvořeno podílem uhlíku. 

Jinak tvořím to, co mě baví a dělám to jinak než ostatní. Každý sochař by měl mít svůj styl. 

Sochy mohou být celý rok venku? 

Větší sochy určené na venek mají speciální povrchovou úpravu. U menších věcí používám i jiné techniky a není vždycky žádoucí, aby byly venku. Ale na to vždy zákazníka upozorním. 

Stalo se vám někdy, že by zákazník výrobek na zakázku nakonec odmítl? 

Pokud tvořím na zakázku a není to vyloženě třeba číslo domu, zálohu si ani neberu. Když je to něco menšího, udělám dva podobné kousky, aby si mohl zákazník vybrat. Jednoho si vezme ten, kdo si jej objednal, a druhý vím, že se pak taky prodá. Ale ještě se mi nestalo, že by mi někdo řekl, že se mu to nelíbí a nechce to.  

Máte spočítáno, kolik výrobků jste prodal? 

Ze začátku jsem to počítal, ale pak jsem to vzdal. Bude to na stovky. 

Měl jste nějaké vážnější úrazy? 

Sem tam něco drobnějšího, nějaká spálenina, ale nic vážnějšího naštěstí ne. Teplota roztaveného kovu je zhruba 1350 stupňů. Litina má výhodu, že když prskne na tělo, odskočí pryč. Kdežto když vystříkne třeba hliník, přilepí se na tělo, člověk se to snaží rychle sundat a popálí se ještě na prstech. Takže i když má hliník třeba o 500 stupňů nižší teplotu, jsou popáleniny od něj daleko horší. Já ale naštěstí dělám jen litinu, která má pro Blansko svoji historickou hodnotu, a doufám, že i moje tvorba se stane její nedílnou součástí. 

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..