Milan Knížák: Pokud ztratíme sny, život zešedne

V červnu letošního roku po osmnácti letech v Blansku vystavuje velice významná nekonformní persona současného výtvarného umění. Prof. Milan Knížák, Dr.A. je emeritní rektor Akademie výtvarných umění v Praze a emeritní generální ředitel Národní galerie v Praze. V Galerii města Blanska představí jednatřicet portrétů osobností, které ho v průběhu života inspirovaly, případně něčím – ať už v negativním nebo pozitivním slova smyslu –  zaujaly. Jedná se o osobnosti představené nepřímo – prostřednictvím jeho zájmu o filosofii, historii, umění – a součástí budou i krátké textové komentáře, v nichž Milan Knížák popisuje, proč a čím ho vybrané osobnosti zaujaly.

V sobotu 2. června začíná v Galerii města Blanska vaše výstava představující portréty osobností nedávné světové historie, které vás v životě zaujaly. Jak jste se k tomu tématu dostal? 

Měl jsem zkrátka chuť malovat portréty, poněvadž jsem dostal od přítele, který má podnik na zpracování dřeva, řadu MDF desek, které formátem portrétu odpovídaly. A tak jsem to zkusil. Nejdříve mi to nešlo, nakonec jsem namaloval až tři denně. Portrétoval jsem osoby, které něco v mém životě znamenaly ať v dobrém, nebo ve zlém a které už nežijí.  

Jak byste odpověděl na otázku: „Proč se zajímat o umění?“ Jinými slovy, čím může být zkušenost umění obohacující složkou života?  

To po mně chcete, abych napsal knihu, ne? Těch důvodů je řada a jsou spjaty s dobou a místem. Kdybych měl odpovědět o mém instantním pocitu, řekl bych, že umění je báječné tehdy, když k ničemu není. Dnes je vše s něčím utilitárně spjato. S uměním se dá hodně vydělávat, ale když někdo dovede vnímat umění bez toho, aby si uvědomoval jeho finanční hodnotu, má to určitě smysl.

Čím je umění pro vás? 

Traumatem, posedlostí, něčím, čeho se nemohu zbavit, i kdybych chtěl. Na druhé straně nepovažuji práci s uměním za něco výjimečného, poněvadž umění se mi neztrácí, ani když dělám něco jiného. Lidé, kteří říkají, že potřebují čas a prostor, aby mohli „tvořit“, jsou mi směšní.

   V roce 1987 připravil Jiří Valoch pro Galerii v předsálí (předchůdkyni Galerie města Blanska) vaši výstavu nazvanou Zlomky dokumentace.  Dokázal byste si vzpomenout, co pro vás tehdy možnost vystavovat v Blansku znamenala?

Měl jsem samozřejmě radost, protože jsem jinak vystavovat nemohl. Výstavu jsem neviděl, poněvadž jsem byl nemocný a na zahájení byla jen moje žena, která tvrdí, že Valoch se při zahajovací řeči vypjal k neuvěřitelnému výkonu. Jeho projev prý byl fantastický. Výstavu komunisté za tři dny zavřeli.

Původně se ona blanenská výstava měla jmenovat Zab se a Leť. Tento název bylo kvůli cenzuře místních kulturních orgánů nutné změnit na méně provokativní Zlomky dokumentace. Je ono heslo Zab se a Leť, které jste ve své tvorbě opakovaně užíval, v něčem stále aktuální? 

V roce 1968 jsem napsal píseň Zab se a leť a toto heslo je pro mne pořád aktuální ve své skutečné i metaforické podobě. Náš duch by měl mít šanci občas dostat křídla. Pokud ztratíme sny, život zešedne.

Setkáváte se ještě dnes s cenzurou? 

Nevěřil jsem, že je to ještě možné, ale při výstavě v Karlových Varech jsem si pokusů o cenzuru užil vrchovatě. Nechce se mi opakovat historku s ruskou občankou, která začala až zuřivě řádit, když viděla mé Ilustrace k nové bibli, kde jsou nahé dětské panenky. Chápu, že může kdokoliv na kohokoliv podat trestní oznámení, ale nechápu, že tomu naše úřady neudělají jasnou přítrž. Dozvěděl jsem se, že ona ruská paní poslala zuřivý několikastránkový dopis zformovaný jejím českým advokátem i na Obecní úřad v Blansku, aby nedopustil moji výstavu u vás. Věřím, že vaši současní radní výstavu nezakážou tak, jako minule.

Zdá se, že se s naším světem něco děje, a není to jen v oblasti umění. Jako bychom se šinuli zpátky do totality a zdá se, že je to ve velké míře dobrovolné. To mě děsí.

Jana Písaříková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.