Na kávě s Ondřejem Fišerem

Nejel autem, ani neletěl letadlem. Žádná cestovní kancelář. Jel na pionýru po vlastní ose. Dobrodruh a nadšenec Ondra Fišer z Ráječka podnikl v červenci 2017 jedinečnou cestu s názvem Fichtlem na Nordkapp, aneb severněji už to nejde. Za devětadvacet dní zdolal 8855 km.  

Jak vznikl nápad vydat se na cestu? 

Původně jsem chtěl jet letos o letních prázdninách do Ruska, přejít kus Uralu. Říkal jsem si, že využiju poslední prázdniny, než začnu po studiu pracovat. Ale s kamarádem, s nímž jsem měl jet, to nakonec nevyšlo. Jednou jsem si na internetu přečetl článek o Nordkappu a řekl jsem si, že by bylo zajímavé tam jet. Jen jsem neměl motorku, ani žádný jiný prostředek. Mám starou zrepasovanou dvěstěpadesátku, ale ta by cestu nepřežila. Věděl jsem, že kamarád má na chatě rozdělané dva fichtly, tak jsem si jednoho od něj půjčil a začal ho dávat dohromady (to mi zabralo celý měsíc) a 4. července jsem vyrazil na cestu.

Podle jaké mapy jsi jel?

Jel jsem jen podle náhledu v Google mapách. Důležitý je směr; jestli jede člověk o padesát kilometrů bokem nebo ne, to je jedno.

První den byl z mého pohledu dost stresující, hned nastaly nějaké technické komplikace, takže jsem musel ještě po cestě v České republice doladit pár drobností. V Mladé Boleslavi přímo před automobilkou Škodovky jsme s kamarádem pionýra ještě rozebrali a v motoru jsme dělali novou hřídel. Po opravě jsem pak už vyjel směr Německo. Prvním cílem bylo Saské Švýcarsko.

Neměl jsem trasu naplánovanou jednoúčelově, že chci na Nordkapp a zpátky, protože cesta stojí i nějaké peníze, takže jsem chtěl vidět také další místa. Ovšem pevně naplánovanou jsem měl jen cestu od domu do Hřenska, jinak mi na další plánování nezbyl čas vzhledem k tomu, jak dlouho mi trvalo dát dohromady pionýra. Měl jsem zájem navštívit Berlín, Hamburg, dál pokračovat přes Dánsko a Švédsko.

Potkával ses s Čechy? 

Kousek před Berlínem jsem potkal partu kluků z Čech, kteří jeli na výlet do Hamburgu a zpátky. Smáli se mi, že mám strašně moc věcí, že to mám špatně sbaleno a že určitě jedu poprvé. Ale když jsem pak byl ve Švédsku, byla tam velká zima a všechno oblečení, co jsem vezl, jsem měl na sobě oblečené. Tak jsem si říkal, že vůbec nevěděli, o čem mluví.

A to jsi je potkal na nějakém odpočívadle? 

Oni jeli na pionýrech, já jsem jel, tak jsme na sebe mávli, zastavili jsme a chvilku pokecali.

Co tě po cestě potěšilo nebo překvapilo?

Měl jsem velmi dobrou zkušenost s lidmi. Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko – vždycky, když jsem něco potřeboval, třeba jenom nabít power banku nebo mobil, nebyl problém přijít na benzínku nebo do obchodu, dát jim třeba klidně celý mobil nebo power banku a říct, že přijdu druhý den. Ti lidi tam za to nic nechtějí. Taky ochotně poradí.

Všechna zajímavá místa, přírodní atrakce (třeba vodopád) jsou perfektně značena, takže i když nemáte žádný plán, co chcete vidět, vždycky se k něčemu pěknému dostanete, protože na místech, kde by vás ani nenapadlo zastavit, jsou informační tabule a šipky.

Potkal jsem jednoho cestovatele ze Španělska, který mi ukazoval fotky, jak se po cestě v Norsku živí. Měl vyfocené plné kontejnery jídla. Norové mají nařízení, že ovoce a zelenina může být v obchodě pouze jeden den. Takže prý (osobně jsem to neviděl, jen na fotkách) mají za nákupními středisky čisté popelnice plné zralého dobrého ovoce, a tím se on živil.

Jak ses stravoval ty?

Měl jsem s sebou bombu, vařič, deset masových konzerv, nějaké instantní potraviny a bochník chleba. Po cestě jsem si kupoval zejména chleba, k tomu sýr.

Zažil jsi něco vtipného nebo nečekaného? 

Když jsem přijel v Berlíně k Braniborské bráně, bylo tam hodně lidí, ale nějak jsem si nevšiml, o co jde. Když jsem se mezi ty lidi a policisty vmáčkl a chtěl jsem se porozhlédnout, zjistil jsem, že je to demonstrace a policisté ji zrovna začali rozhánět. Všichni tam byli na kolech a potom, jak se rozjeli, tak – on ten pionýr zase tak rychle nejede – jsem jel v davu cyklistů.

Kde jsi přespával? 

Neměl jsem s sebou žádný stan, spal jsem pod širákem na karimatce ve spacáku pod celtou za jakéhokoliv počasí. Když bylo moc škaredě, snažil jsem se najít nějakou střechu – samozřejmě střechu zadarmo, žádných kempů jsem nevyužíval. V Švédsku to bylo celkem dobré – je tam hodně starých opuštěných chaloupek, kde se člověk může vyspat a nikomu to nevadí. V Norsku to bylo z tohoto úhlu pohledu horší, jelikož tam si lidi všeho velmi váží, a cokoliv tam je, je spravené a obydlené. Takže jsem hledal přístřešky u čerpacích stanic, u nějaké stodoly a podobně.

V Norsku mají moc pěkná odpočívadla. Je to vždycky padesát kilometrů předem značeno, odpočívadlo je většinou vybaveno záchodem, občas i pitnou vodou, převážně i s ledkovým osvětlením. Stolečky, lavičky, popelnice, čisto.

Kdybych měl shrnout Švédsko – je to strašně pěkná země, střídají se tam lesy, jsou tam tisíce jezer. Po cestě je to nádherné. Akorát když tudy člověk jede třeba čtrnáct dnů, je to taková monotónní záležitost. Zde jsem přehodnotil svůj vztah ke vzdálenostem. Když jedete na pionýru a vidíte: další město 500 km, řeknete si: hm, tam bych mohl zítra večer být. Ale pak je to takové optimistické, když člověk konečně dojede do cíle.

V Norsku, když trochu vyšlo počasí, dalo se prakticky za každou zatáčkou zastavit a fotit nádhernou přírodu. Je tam, řekl bych, takové jiné modré nebe. Je to tam krásné.

Měl jsi nějaké poruchy? 

Každý den jsem něco opravoval. Byly chvilky, kdy bych motorku nejradši hodil do škarpy, a také jsem ocenil, že jsem v pusté přírodě a můžu hlasitě nadávat (smích). Ale vždycky se dalo všecko celkem jednoduše spravit. Upadlo mi například zadní kolo za jízdy, ztratil jsem matici zadní hřídele, kterou jsem bohužel neměl, ale stahovačky to spravily.

Na Nordkappu jsem udělal generální servis včetně výměny zapalování, aby motorka vydržela cestu zpátky domů.

A co jazyky? Na domluvu ti stačila angličtina? 

Ano. Tím, že člověk je s tou motorkou zajímavý, lidé přijdou a chtějí se bavit sami. Za celou dobu jsem neměl problém se domluvit, byť moje angličtina je chatrná.

Ona ta motorka byla atrakce sama o sobě, takže pokaždé, když jsem někde stál, někdo přišel a zajímal se o ni, takže se dalo celkem dobře s lidmi popovídat, informovat se o předpovědi počasí a podobně.

Nordkapp a zpět?

Nordkapp jako takový není nejsevernější místo Evropy. To je jen lákadlo pro turisty, nachází se zde observatoř a na místo se dá pohodlně dojet autem. Nejsevernější bod leží na mysu Knivskjelloddn, který je ještě o 1500 metrů severněji, ale tam se dá dostat pouze pěšky, takže jsem se tam také vydal. Je potřeba jít deset kilometrů pěšky. V cíli jsem se potkal s mladým párem z Česka. V deníčku, kam se lidé zapisují, jsou Češi asi jedni z nejvíce zastoupených. S sebou jsem vezl českou vlajku, kterou jsem tam slavnostně zapíchl.

Nastaly nějaké náročné okamžiky? 

Nejnáročnější byla cesta v nejdelším podmořském tunelu, který spojuje Nordkapp s pevninou. Je to brutální tříapůlkilometrové klesání pod vodu a pak zase stoupání. Když jsem jel tam, stěží jsem to vyjel. Na zpáteční cestě v tunelu ale strašně fučel vítr a nevyjel jsem to. Takže jsem asi přes hodinu tlačil motorku – nebyl to ani kilometr, ale stoupání bylo prudké; udělal jsem čtyři kroky a musel jsem se zastavit.

Měl jsi po cestě nebo před ní z něčeho strach? 

Možná v tom tunelu, že mě tam srazí nějaké auto. Ale jinak jsem strach neměl. Bral jsem to tak, že pojedu tak daleko, kam pionýr dojede, a pak se případně dostanu nějak domů – i kdybych tam měl motorku nechat a vrátit se letadlem.

Na zpáteční cestě na trajektu jsem se seznámil s jedním švédským novinářem, s nímž jsme si celou cestu (asi čtyři hodiny) povídali. Pak o mně napsal článek ve švédském časopise MC
Folket.

Jaká bude další cesta?

Za dva roky bych se chtěl podívat do Karáčí. Dávám v garáži dohromady Škodovku stopětadvacítku – chtěl bych vyrazit ve třech.

Můžeme někde vidět tvoje fotky z cesty? 

Cestovní deník si můžete prohlédnout na Facebooku www.facebook.com/fichtlemnanordkapp

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *