Úvodník: Lidi na lidi jsou jako saně

„Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat. Podívejte se na ně, musíte naříkat.“ Píseň od Voskovce a Wericha v Baladě z hadrů sice pojednává trochu o něčem jiném, ale úvodní fráze k mému dnešnímu úvodníku velice trefně sedí. V poslední době se stále častěji u lidí setkávám s podivnou arogancí a agresivitou, nad níž zůstává rozum stát (a MUSÍM NAŘÍKAT! :-)) V takových situacích mi mnohdy tuhne krev v žilách, můj obličej se vinou studu barví do červena a trapná situace mne nutí k zamyšlení nad tím, kam jsme to my lidi dopracovali…

Nedávno jsem byl nakupovat v jednom z blanenských supermarketů. Košík jsem si nevzal, neboť můj plánovaný seznam byl krátký, hodně jsem pospíchal. A tak jsem do rukou nabral pár kusů zboží – pár jablek, čtyři rohlíky, dva koblížky, štangli salámu a kus sýra. Když jsem přišel k pokladně, stálo přede mnou asi dvacet lidí. Co teď? Tohle jsem si nemohl dovolit, neboť jsem opravdu za patnáct minut měl být na druhém konci Blanska. A tak jsem se bez dlouhého rozmýšlení otočil, zboží vrátil na původní místo a požádal paní prodavačku u vchodu, ať mne pustí ven se slovy, že fronta na pokladnu je na mne příliš dlouhá. Můj úsměv oplatila omluvným gestem a já zamířil k prodejně pečiva, že vezmu alespoň ty rohlíky. Zatímco mi paní prodavačka balila pečivo do pytlíku, zeptal jsem se jí, čím to, že uvnitř jedou pouze dvě pokladny a tvoří se dlouhé fronty. Paní za pultem se rozhovořila o tom, jak je práce prodavačky v obchodním řetězci těžká. Podle jejích slov sice dostaly přidáno, ale tuto práci vydrží dělat jen ten, kdo se ozbrojí řádnou dávkou trpělivosti.

„Kdybyste viděl, jak jsou na ně sprostí… Hanba mluvit! Představte si, že si někteří na nich vylívají vztek a nadávají jim nejen za to, že musí deset minut strávit ve frontě, ale taky za to, že je máslo drahé nebo že si dovolili osmadvacátého října zavřít! No řekněte – kdo by takovou práci dělal? Tohle nevydrží jen tak někdo. Proto mají málo prodavaček a tvoří se fronty,“ vysvětlila mi zaměstnankyně pekárny.

V ten moment jsem si vybavil, že už několikrát jsem byl v minulosti svědkem podobného příkoří páchaného na nevinných prodavačkách. To, že ve frontě hlučně vykřikují postarší pánové nadávky na to, že musí pár minut počkat, je téměř na denním pořádku. To, že značná část zákazníků ani neodpoví prodavačce na pozdrav, to je taky fakt. A to, že se k nim mnohdy chovají hůř než ke kusu hadru, i to už jsem viděl. Dokonce jsem se personálu obchodu několikrát zastal.

Nedávno jsem se třeba chytl se zákaznicí jednoho velkého sportovního obchodu v Olomouci. Přišel jsem k prodavačce v momentě, kdy u ní stála postarší dáma a dávala jí kázání o tom, jak je otřesné, že jí okamžitě nemůže přinést červenou karimatku a musí ji chvilku hledat. Byla pěkně v ráži a chudák sotva zletilá brigádnice měla slzy na krajíčku. Invektivy zákaznice nebraly konce, až už jsem to nevydržel. Důrazně jsem dámu upozornil, že ne každý z nás je Děd Vševěd, natož robot, který reaguje na povely s rychlostí blesku. Taky že ji z jedné strany chápu, avšak co pochopit nedokážu, je její chování naprosto se vymykající mezím slušnosti. A tak se stalo, co se vlastně dalo čekat. Dostal jsem taky slušný kartáč, dáma odhodila karimatku na zem a rychlým krokem s nosem namířeným k nebesům se odsunula k východu.

A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Já osobně mám s prodavačkami až na opravdové výjimky v ohledu osobního jednání a slušnosti jen dobré zkušenosti. Tak třeba v supermarketu se mi snad ještě nestalo, aby se ke mně některá z nich chovala zle, nepozdravila nebo nepoděkovala.

Kde se v nás bere zloba, agrese a chuť se vybít na jiném člověku? Proč se k sobě chováme takhle zle? Když vidím, jak všichni odváží z obchodů košíky narvané většinou naprosto zbytečnými a nepotřebnými věcmi, napadá mne, že tohle z nás udělala asi doba, ve které žijeme. Říkejte si co chcete, ale žijeme v blahobytu, nadstandardu a nadbytku. Chodíme denně do obchodu a kupujeme si, co chceme. Nabídka pracovních míst převyšuje poptávku a dnes nepracuje pouze ten, kdo nechce. Většina z nás se v současnosti dokáže uživit velice slušně. Jeden by řekl, že nám nic neschází. Ale schází! Ztrácíme základní lidské vlastnosti. Přestáváme jeden druhému přát hezký den, poděkovat, poprosit…

Co tedy pro změnu zkusit příště s ženou za pultem prohodit pár běžných zdvořilostních frází nebo jí prostě věnovat alespoň úsměv? Asi málokdo z nás tuší, jak tato práce musí být náročná.

Ano, náš zákazník – náš pán. To ale neznamená, že se zákazník k obsluze bude chovat jako provozovatel pole s bavlnou ke svému otrokovi v 19. století. Jsme přece mnohem dál! I mně se stalo, že jsem se zaměstnankyně drogerie zeptal na zboží, odpověděla mi, že jej asi nemají, přičemž jsem jej za chvíli sám objevil o pár metrů dál. Ano, z její strany to byla chyba, ze které by určitě neměl radost její zaměstnavatel. Ani já ji moc neměl. Podobná situace ale nikomu nedává bič do ruky!

Pokud má někdo potřebu si vylít vztek, ať to udělá jakýmkoli jiným způsobem, který nikomu neubližuje. Ať si jde radši zaběhat. Ať jde někam do lomu a tam si třeba vyřve hlasivky.

Anebo ještě lépe. Pokud má kdokoli nutkavou potřebu druhého poučovat, řvát na něj nebo jej dokonce šikanovat, ať se nechá zaměstnat za pokladnou v supermarketu. Při troše štěstí ochutná svoji vlastní medicínu a příště si snad uvědomí, kde končí hranice slušného chování a začíná hulvátství.

Martin Müller

1 komentář: „Úvodník: Lidi na lidi jsou jako saně

  • 29.11.2018 (7.41)
    Permalink

    Diky za super uvodnik, napsal jste to pravdive.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.