Čtvrtek, 30 května, 2024
Nezařazené

Na kávě s Janou Kratochvílovou

Při kávě a výborném zákusku z Kafárny jsem si tentokrát povídala s ředitelkou Domova Olga Janou Kratochvílovou, která zařízení společně s manželem založila v roce 1990. Od Olgy Havlové také obdržela ocenění za projekt denního stacionáře. Od té doby uplynulo hodně vody a stacionář si v Blansku vybudoval své místo na slunci. Má mnoho příznivců a Blanenští si na něj zvykli. Každý den je veřejnosti otevřena zmíněná Kafárna i s možností venkovního posezení a prodejna s výrobky klientů chráněné dílny. Nyní se v Domově Olga chystá sázení pamětních stromů na počest dvou významných žen. 

Mohla byste přiblížit, o co se bude jednat? 

Sázení stromů Olgy Havlové je připomínka osobnosti, která započala charitativní činnost v České republice. Paní Havlová založila Výbor dobré vůle. Byli jsme asi druzí, kteří jsme se k tomu přihlásili. V roce 1990 jsme založili Občanské hnutí humanitární pomoci a v roce 1993 jsme otevřeli denní stacionář pro lidi s mentálním hendikepem v kombinaci s dalšími postiženími.  

Jelikož by se paní Olga Havlová letos dožila 85 let, vysazuje se po celé republice na její počest pětaosmdesát stromů. Byli jsme Výborem dobré vůle osloveni, za což jsme velmi rádi. Myslím si, že bychom měli vzdávat úctu lidem, kteří dělali něco pro druhé a neočekávali za to nějakou okázalost. 

Takže 30. května ve 14 hodin vysadíme na zahradě Domova Olga jeden strom pro paní Olgu Havlovou k nedožitým pětaosmdesátinám a vzápětí budeme sázet druhý strom na počest stých narozenin paní Olgy Velanové, která náš domov také výrazně podporovala a celý život pomáhala lidem v nouzi. Její manžel, pan Velan zemřel loni v 99 letech. Na akci, která se bude konat pod záštitou starosty Blanska a Klubu přátel Domova Olga, by měl z Kanady dorazit jejich Tom Velan. 

Jak vás podporovali Velanovi?

Máme projekty dva – denní stacionář a chráněné bydlení Centrum Velan na Klepačově. Stacionář se do roku 1999 jmenoval Caritas. Manželé Karel a Olga Velanovi se velmi angažovali při rekonstrukci chráněného bydlení, zejména finančně – uhradili asi čtyřicet procent nákladů. Zařízení jsme přebudovávali z bývalé mateřské školy, dělali jsme i přístavbu. Proto jsme jejich jméno dali do názvu chráněného bydlení a následně jsme přemýšleli nad lepším názvem pro Domov Caritas. Když jsme se poznali s Velanovými více, rozhodli jsme se, že domov pojmenujeme Olga, čímž spojíme dvě významné ženy Olgy do názvu. 

Paní Olga Havlová v naší zemi začala charitativní práci, úctyhodně ji rozjela, byla a je mým vzorem, protože byla nesmírně skromná a aktivní. Do roku 1990 se vůbec nevědělo, že se dá o lidi s hendikepem starat jinak než v ústavní péči. Ona ukázala, že to jde taky jinak, že mohou vznikat spolky (tenkrát občanská sdružení), které mohou ve svém programu zlepšit život postiženým lidem. To mě okouzlilo a mého muže taky. 

Jsem hrozně ráda, že se na paní Olgu Havlovou nezapomíná. Byla i na návštěvě zde v domově. Několikrát jsem se s ní setkala a vždy to bylo velmi pozitivní. Vzbuzovala ve mně velký respekt a obdiv. 

Jak jste se setkali s manželi Velanovými?

S manželi Velanovými se paní Havlová poprvé potkala, když byl pan prezident v Kanadě. Pan inženýr Karel Velan, který byl velkopodnikatelem v Kanadě, seděl vedle paní Havlové. Ta mu vyprávěla, jak je to u nás špatné ve zdravotnictví a v sociální sféře. Zaujalo ho to a řekl jí, aby založila nadaci, a dal jí velký obnos pro dětskou nemocnici v Brně. Paní Havlová tedy u nás založila Výbor dobré vůle, který začal podporovat různá zařízení a usiloval o to, aby zlepšil život lidem s různým znevýhodněním. A díky jejich spolupráci se tito úžasní lidé dostali až k nám. 

Jak vlastně vznikla myšlenka založit stacionář pro lidi s mentálním postižením?

Tenkrát fungoval Svaz invalidů, kde se sdružovali lidé s různým hendikepem – vozíčkáři, diabetici, lidé se srdečním onemocněním…, ale nebyla tam žádná skupina pro lidi s mentálním hendikepem. 

Čím to podle vás bylo? 

Mentální postižení se bralo trochu s despektem. To se mi nelíbilo. Jelikož jsem pracovala jako zdravotní sestra na neurologii, setkávala jsem se se spoustou pacientů s mentálním hendikepem, viděla jsem, že tato skupina lidí je nejvíc postižená. Že nemají žádné zázemí, kde by se scházeli, kde by spolu dělali různé věci, kde by měli sociální kontakty, které jim chyběly. Proto nás napadlo zbudovat denní stacionář. 

Proč máte v názvu domov, a ne stacionář? 

Na to se mě lidé hodně ptali. Našla jsem takovou citaci pana Kouteckého – našeho předního dětského onkologa. Domov není místo, kam se přijdete umýt, najíst, lehnout si, ale domov je místo, kde se chcete setkávat s druhými bytostmi, které tam jsou. A my jsme chtěli, aby se tady lidi setkávali, aby k sobě měli blíž, proto je to domov. Aby tady měli kamarády, bylo tady domácí prostředí s příjemnou atmosférou a všichni se zde cítili dobře, aby každý mohl dělat to, co ho baví, protože tady máme několik aktivizačních dílen. 

Vzpomínáte si na nějaký silný zážitek spojený s manželi Velanovými? 

Když jsme jednou byli s manželem na pracovní cestě v Kanadě, navštívili jsme zařízení pro lidi s mentálním hendikepem v Montrealu, které jako jedno z mnoha podporovali manželé Velanovi. Byli jsme tam ohlášení na dvě hodiny odpoledne, ale protože jsme jeli s Velanovými autem a byla nějaká zácpa, přijeli jsme tam deset minut po druhé. Dodnes vidím před sebou, jak paní Olga Velanová zazvonila a prvních deset minut se panu řediteli stacionáře pokorně omlouvala za krátké zpoždění, přestože toto zařízení finančně podporovala.

Něco podobného se mi přihodilo i s panem Velanem. Jezdil k nám do domova každý rok, a jednou, když jsme se domlouvali, v kolik hodin přijede, navrhla jsem třináct hodin. A protože jel z Brna a nedokázal to časově odhadnout, půl hodiny stál v lese před Blanskem tak, aby sem dojel v tu dobu, kdy slíbil. Člověk si pak uvědomí, že nám ta pokora někdy chybí. 

Dostavil se někdy nějaký syndrom vyhoření?

Nemůžu říct, že bych někdy nějak intenzivně pociťovala syndrom vyhoření. Práci totiž považuji za svou odměnu. Někdy se ale taky už cítím unavená, protože jsem v pracovním procesu padesát jedna let. 

Kde čerpáte energii pro svou práci? 

Ráda se pohybuji – chodím s holemi. Ráda čtu, poslouchám vážnou muziku, mám dva vnuky… V podstatě mám takové bohatství; mám manžela, dva syny, dva vnuky, mám práci, kterou mám ráda. 

A je něco konkrétního, co vám v Domově Olga momentálně chybí? 

Momentálně bychom potřebovali nový zahradní nábytek a zvedák. Také dřevo do chráněné dílny – výrobky ze dřeva jdou hodně na odbyt. Potřebovali bychom špalíčky, třiceticentimetrové kmínky z hrušní, jabloní… 

Jak mohou lidé dále podpořit Domov Olga? 

Máme Klub přátel Domova Olga, v němž se sdružují lidé, kteří se zajímají o náš domov, chtějí ho jakýmkoliv způsobem podporovat – buď tím, že k nám chodí a navazují kontakty s klienty, nebo finanční podporou či věnováním věcných darů. Základní členský poplatek je dvě stě korun, ale kdo chce, může přispět i více na účet, který je veřejně přístupný a transparentní. 

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..