Pátek, 29 března, 2024
Očima občanůPolemiky

Očima občanů: 14 dní na zvyknutí

Kamarád řadu let vyrábí nábytek na míru. Nejvíce jeho zakázek jsou kuchyně. Kuchyň, co si budeme povídat, to je srdce každého domova. Místo, které zejména ženy vnímají jako to nejdůležitější místo svého světa. Středobod. Moment, kdy si žena, tedy rodina, rozhodne pořídit novou kuchyň, je naprosto zásadní. Od zadání svých požadavků a ladění projektu, tedy od chvíle, kdy se mísí romantické představy žen s doporučením někoho, kdo o tom ví přece jen trošku víc, dochází k obrovským změnám. Původní představu může třeba na prach rozmést to, kdy je žena odborníkem upozorněna, že vedle sporáku opravdu není lednice vhodná. Každopádně kompromis se vždy dostaví a pak nastává netrpělivé a nervózní očekávání. Kuchyň je hotová, nastává den D, tedy montáž vysněné kuchyně.

Žena má v hlavě svůj vysněný obraz, do kterého pořád nezapracovala domluvené nezbytné úpravy… Kuchyň je namontována, stolař utře poslední prach a otočí se na budoucí paní této krásy. A? Téměř ve většině případů, prý, naprosté zklamání. Ptám se, jak je to možné a jak to zvládá. On se usměje a řekne mi: „Dávám jí 14 dní na zvyknutí“. A opravdu to funguje. Přesně tak dlouho nám trvá, než přijmeme nové věci, které nejsou úplně podle našich dokonalých představ, za své. Uvaříme si v té nové kuchyni svoji první ranní kávu, upečeme první vanilkové rohlíčky. Srkáme u stolu kávu, v puse božská chuť vanilkových rohlíčků a najednou tu kuchyň vidíme úplně jinak. Krásnou. Naši.

Proč tohle říkám? Připomíná mi to “Duklu”, resp. nově vybudovanou klidovou zónu uprostřed města Blanska. Snad nic poslední dobou nevyvolalo takovou vlnu emocí, jako toto místo.

Můžeme mít každý svoji dokonalou představu o tom, co tam teď mělo stát, taky za kolik peněz (samozřejmě minimálně za polovinu) a můžeme se vztekat a dupat sebevíc, chytračit a kdoví co ještě. Můžeme. A nebo to prostě můžeme brát jako fakt. Můžeme dát „Dukle“ a taky nám samotným 14 dní na zvyknutí. Můžeme tam zkusit zajít, vzít za ruku někoho, s kým je nám hezky a najít si k něčemu, co prostě JE a BUDE, hezký vztah. Obě možnosti jsou možnou volbou. Já osobně si myslím, že výjimečné okamžiky dělají lidé, ne místa. Když zažíváme krásné momenty, obvykle nám v paměti vůbec neuvízne druh dlažby, tvar lavičky nebo umístění vodního prvku. V paměti máme úsměv nebo ruku blízkého člověka, upatlanou packu a pusu našeho dítěte od čokolády, pod kterou je neskutečně spokojený úsměv…

Půjdu si místo, o kterém se tolik diskutuje, prohlédnout, a pokud nebudu mít v očích úžas na první pohled, dám tomu 14 dní. Budu tam chodit a zvykat si. Dám tomu místu šanci, protože – a to bychom si všichni měli zapsat za uši – i když se o tom veřejně moc nemluví, cokoli tam je nyní, je lepší než ubytovna pro nepřizpůsobivé obyvatele, která by tam bez zásahu vedení města byla. Tohle je fakt a jaksi se ztratil někde v kontextu. Přitom je to podle mého názoru to zásadní. Před stavbou klidové zóny proběhlo v kině města Blanska veřejné zasedání s občany města, kteří měli možnost vyjádřit se a na nové tváři tohoto místa se tak spolupodílet. Mám za to, že účast nepřesáhla desítku lidí… A najednou stojí klidová zóna a všichni křičí, co tam být mělo a není, a co tam je a být nemá.

No a úplně na závěr – představy a skutečnost? Postavila jsem dům. Měla jsem představu, později projekt. Taky rozpočet a termín dokončení svého „díla“…

A výsledek? Rozpočet se zvýšil víc než o 40 %, projekt vůbec neodpovídal mým romantickým představám, protože jsem stejně jako budoucí majitelka nové kuchyně byla konfrontována projektantem a tím, co lze a nelze, projektová dokumentace byla na konci stavby naprosto neidentická se stavbou samotnou a její přemalování mě stálo jmění. No a termín dokončení mého království, tedy data kolaudace, dosáhl z plánovaných patnácti měsíců na rovných deset let. Takže asi tak.

Dejme „Dukle“ čas na zvyknutí. Ten park prostě stojí a stát už bude, a je jen na nás, zda si tam půjdeme sednout s radostí nebo …ne. Přeji tomuto místu spoustu tolerantních návštěvníků, kteří mu tu šanci dají. Lidí, kteří se ho naučí mít rádi přes všechna ALE a budou tam trávit krásné a nezapomenutelné chvíle, poznávat nové přátele, první lásky, možná taky druhé, páté, utírat svým dětem pusu od čokolády a živě diskutovat nad dalšími neduhy našeho krásného města.

Monika Svobodová

2 komentáře: „Očima občanů: 14 dní na zvyknutí

  • Dobrý den, taky mi to nedá, abych nenapsala komentář ke krásně pozitivnímu článku o novém blanenském parku nebo co to je. Článek je výborně napsán, připomíná mi to čtení ve Vlastě, kde dokáží udělat báječný zážitek i z toho, když má člověk rakovinu. Budu stručná, to, co je nyní na místě hotelu je předražená zpotvořenina a zbourat takovou stavbu, jak byla Dukla, bylo obrovskou chybou a jen to dokazuje, že cokoli se c Blansku udělá, za nic nestojí. Pořád nějaké problémy a zabývání se hovadinami. Teď očekávám, jaké budou problémy pči stavbě nového autobusového nádraží. Holt je tady asi špatná voda, jak říká jeden známý – a to se projevuje i na lidech.

    Reagovat
  • Pěkné sobotní dopoledne přeji,…..!
    Vskutku mi nedá reagovat na článek „Očima občanů“.
    Srovnání s kuchyní a ženou se mi vskutku líbí.Sama jsem před rokem prožívala tuhle situaci, kdy jsem sama připravovala tuhle změnu.Asi to nebude lichotkou pro mne, kdy jsem svého muže z několika pro
    mne srozumitelných důvodů, postavila před hotovou věc! Tudíž s dvoudenním oznámením o zaměření
    odborníkem jmenované místnosti.Nechci se zmiňovat o čase úvah, náčrtů s estetikou, jednoduchostí,/která je mi vlastní/, voňavého dechu pro manžela i mne.Vždyť tahle místnost v našem případě místnůstka měla splňovat vše i malého koutku pro mé psaní, kreslení s autorskou keramikou,obrazy.Po půl roce mých starostí i trápení se realizace stala pohlazením pro oba!! Stále přetrvává,…..!!
    Co se týká naší blanenské klidové zöny? Stále si dávám na čas, kdy ji navštívím, kladu si spoustu otázek,kdy ji navštívím. Stále si odpovídám sama. Určitě bude chtít více času, než-li čtrnáct dnů na zvyknutí v mém připadě.Čas ukáže!Pokud bude nějakým předvstupem do historie zámeckého parku s citlivou rekonstrukcí Růžové uličky,….? Vím, že vše je otázka financí, plánování,….!
    Těším se, že realita je přede mnou,…!
    Děkuji za přečtení mých myšlenek.
    S přáním barevného „babího léta“
    kytka

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..