Legenda o blanenském templáři, který vyjel na svatomartinském bělouši pro pomoc, aby zachránil svého bratra z tatarského obležení, je jednou z nejznámějších blanenských pověstí, a v různých obměnách se objevuje hned v několika pramenech.

Letos by se tato legenda měla dočkat dalšího zpracování, vhodného pro nejmenší děti. Stane se jedním z příběhů v druhém dílu knihy Dobrodružství šneka Krasíka, kterou opět zpracuje pan Slavomír Szabó z literární společnosti Pravé orechové a vydá Místní akční skupina Moravský kras v rámci projektu Pohádkové království šneka Krasíka.

Pane Szabó, jaké to je, vracet se jako autor do města, kde už jste jednu pověst zpracovával? Je to určité ulehčení. Pokaždé, když zpracovávám nějaký příběh, musím zjišťovat další informace, a nakonec z toho použiji ani ne 10 %. Jelikož jsem už v Blansku byl a něco jsem o historii nastudoval, jen si to v paměti osvěžím. Při první návštěvě jsem se snažil zaměřit na architektonickou dominantu města, a to je zámek, a je jen přirozené, že teď došlo na druhou z dominant, tedy kostel Sv. Martina a na pověst, která je ještě známější a předpokládám, že bude obyvatelům města bližší.

Je rozdíl dělat pověst pro civilní a sakrální památku? Z hlediska zpracování to velký rozdíl není. Je jen třeba dávat pozor, a to říkám zcela upřímně, že pokud se zpracovává příběh z oblasti církevních dějin, je nutné, aby čtenář neměl pocit, že se mu náboženství nějak podsouvá.

První pověst vztahující se k zámku byla hodně lidová, je tam švec a krejčí, kteří se pohádali o švestky, tedy o něco úplně obyčejného. Druhá pověst se týká vznešených ideálů a velkých činů. Jak vnímáte dualitu těchto příběhů, které se přitom oba váží k Blansku? Příběh, na kterém budu pracovat nyní, je jistě významnější z hlediska obce – jak jsem slyšel, oslavy sv. Martina jsou ve městě velmi oblíbené. Přesto si myslím, že i příběh obyčejného člověka, který vstoupí do dějin, může být zajímavý a může se jeho prostřednictvím dobře ilustrovat hierarchie hodnot té doby. Malicherných a hádavých ševců a krejčích jistě bylo v dějinách dost a svatomartinský kůň je jen jeden, přesto si myslím, že je dobré připomínat existenci obyčejných lidí, protože bez nich by společnost nefungovala.

Bude obtížné do toho příběhu postavičku Krasíka vložit a máte už představu, jak to uděláte? Určitou představu už mám, ale vždy je to třeba provést s ohledem na daný příběh. Já si osobně myslím, že šnek Krasík je velmi citlivý pozorovatel a dokáže rozeznat, kdy jde o dějinotvornou událost a kdy o běžný lidský spor, a dokáže zasáhnout jako hrdina, aby usměrnil dějiny tím správným způsobem. Jak se mu to podaří, to už bych nechal na posouzení čtenářům.