Na kávě s Janem Šmerdou

Většinou jej najdete v blanenské kuželně; věnuje jí téměř všechen svůj čas. Jan Šmerda dělá správce kuželny od roku 1996. Věnuje se dětem v rámci tréninku. A v zimě chodí plavat do lomu – otužuje se už pětadvacet let. Ve své skromnosti toho moc nenamluví, přesto jsme si chvíli popovídali o kuželkách a jeho práci.

Od kdy hrajete kuželky?

Kuželky jsem začal hrát v patnácti letech ještě na staré kuželně. Pak jsem měl přestávku, protože jsem nastoupil do Ostravy do dolů a měl jsem tam úraz. Po úrazu jsem hrál tři roky závodně a pak už jen odborářskou a za tělesně postižené.

Trénujete děti i dospělé?

Trénuji děti, dospělé občas. Těm spíš jen někdy poradím na tréninku. Kuželkář si buď nechá poradit, nebo nenechá, je to hlavně o osobním tréninku.

Jak si teď vede blanenský kuželkářský klub?

Ženy letos skončily třetí, muži z krajského přeboru postoupili do divize a hrají druhou ligu. Dorost hraje krajský přebor. Teď nás ještě čeká republika – pojedou tam tři ženy, tři juniorky a dva muži. Ze starších jsem se dostal na mistrovství republiky já a pan Kolařík. A ještě jsem se jako jediný z Blanska dostal na mistrovství Evropy v kategorii 60+, to bude v Rokycanech na konci května. Na to se těším.

Loni jsme byli se ženami v Sarajevu, tam skončily sedmé z osmi – moc se jim nedařilo. Ale asi před pěti lety vyhrály Světový pohár.

A vaše úspěchy?

Mám jedenáct titulů Mistr ČR v kategorii tělesně postižených v kuželkách a třikrát v bowlingu. Teď jsme byli v sobotu 27. dubna na prvním turnaji v sezóně pro hendikepované v Rýmařově obhajovat tituly. Za Blansko jsme z minulého roku měli tři tituly Mistr ČR. V sezóně se hraje sedm turnajů a v prosinci mistrovství republiky, které bude letos zase po třech letech v Blansku.

Jak vzpomínáte na Světový pohár, který se v Blansku uskutečnil v roce 2017? Byl náročný na přípravu?

Vzpomínám na to dobře. Musí být hlavně dobrá parta. Kdyby nebyli lidi, nedal by se Světový pohár udělat. Ale byla to honička. Hodinu před startem nám shořely motory, museli jsme narychlo sehnat nové.

Kuželna prošla v minulosti rekonstrukcí…

V roce 2014 nám město pořídilo nové dráhy – v Brně bylo mistrovství světa a dráhy jsme pak odkoupili. Ale už bychom pomalu potřebovali nové. Kuželkářský sport není pro samotné hráče tak nákladný, ale zařízení je čím dál lepší a lepší, takže dražší.

Už bych nechtěl kuželky se špagáty, ale na systému, jako je bowling – bez šňůr. Tam jsou dvě sady kuželek, které se střídají. Je tím pádem rychlejší stavění kuželek, ale hra je těžší, protože když padá kuželka se šňůrou, občas zachytí ještě nějakou další. Bez šňůr spadne jen to, co skutečně trefíte. V České republice ještě taková dráha není, ale už se o tom uvažuje.

Jaká je náplň vaší práce v kuželně?

Je nutné zajistit její každodenní chod. Když jsou soutěže, je nutné tady každý den uklidit, vyleštit a napastovat dráhy, seštelovat zařízení.

Kolik času kuželně věnujete?

Dost. Píšu si docházku obvykle od 14 do 22 hodin, ale většinou jsem tady třeba už od desíti hodin dopoledne, někdy ještě dřív. Jak je potřeba.

Čemu podle vás dávají lidé přednost? Kuželkám nebo bowlingu?

Spíš bych řekl, že lidi chodí víc hrát bowling. Dokud v Blansku nebyl, hrálo se v kuželně do desíti, jedenácti do večera.

Čím myslíte, že to je?

Asi má větší reklamu, než kuželky. A je jednodušší na hraní. Já říkám, že bowling je dětská hra. Ale i v kuželně máme každý den nějaké volné hodiny pro veřejnost.

Jak je to s kuželnami v okolí?

Nejbližší jsou v Brně. Pak je v Boskovicích, ale tam mají jen starou dvojdráhu. Všechno je o penězích a sponzoři bohužel do kuželek moc peněz nedávají. Radši investují do fotbalu nebo florbalu. Od té doby, co mi z města dali na turnaj pro tělesně postižené tisíc korun, na radnici už ani žádat nechodím. Tu tisícovku jsem šel vrátit.

Kolik máte v klubu dětí?

Když jsme začínali, chodilo nám do klubu patnáct až dvacet dětí, teď máme s bídou čtyři, pět. Děti o kuželky nemají vůbec zájem a radši asi sedí doma u počítače.

Co máte na tomto sportu nejradši?

Když padají samé devítky. Když tady byl Světový pohár, myslel jsem, že někdo udělá 700, ale nejvíc bylo 698.

Zmínil jste úraz, to kvůli němu jste přišel o ruku?

Ano, při práci v dolech. Dělal jsem šest let horníka na Ostravsku a v roce 1989 jsme šli takhle do kopce v blátě, ujela mi noha a sklouzl jsem na dopravní pás, který mě zachytil. V tu ránu jsme měli po šichtě. Ale musel jsem ještě jedenáct kilometrů šachtou dojít po svých. Ještě si pamatuju, jak jsme vyjeli nahoru a naložili mě do vrtulníku a pak už nic. V té době jsem navíc měl ženu v devátém měsíci těhotenství. Ale jsou na tom lidi hůř. A zdraví si neváží svého života. Zbytečně riskují, hlavně na motorkách.

Vyžadují kuželky nějakou další sportovní průpravu?

Skákání přes švihadlo je základ, to stačí. Jít se proběhnout. Jinak není potřeba nic speciálního. Děti začínají v deseti letech, dospělí hrají třeba do osmdesáti. Není to fyzicky náročné, já vždycky říkám, že hodina hraní kuželek je jako hodina žehlení prádla – koš s oblečením taky máte na zemi a musíte se pro ně ohýbat (úsměv).

Teď děti neumí ani kotrmelec. Když přijdou do kuželny v rámci tělocviku, polovina jich sedí. Jak se jich zeptáte na počítač, tak to odpoví hned. Ale skákat přes švihadlo nebo udělat kotoul, to jim nic neříká.

Marie Hasoňová