Na kávě s Janem Čápkem

Jan Čápek je učitel prvního stupně na ZŠ Dvorská. Když se sem před lety nastěhoval, moje dcera jej dostala jako třídního učitele. Hned na první třídní schůzce mne Honza překvapil svým přístupem, a to jak k výuce, tak i k dětem i rodičům. Nejen o jeho metodách, ale i o tom, že školství lze vnímat i jiným způsobem, bude dnešní „učitelský“ rozhovor.

Mohl bys nějak shrnout svoji profesní dráhu?

Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych mohl dělat něco jiného, učitelem jsem chtěl být už odmalička. Už jako malý kluk jsem si často na učitele hrál – třeba jsem přišel ze školy domů, vzal kořenovou zeleninu, pěkně jsem ji rozesadil a hrál si na školu. Mrkev byly holky, petržel kluci 🙂

Po studiu na gymnáziu jsem šel do Kroměříže na vychovatelství a po dvou letech jsem se přihlásil na obor učitelství pro první stupeň ZŠ v Olomouci. Po studiu na vysoké škole na mne dopadla povinnost základní vojenské služby, kterou jsem absolvoval v civilu coby asistent na základní škole v Břeclavi. Staral jsem se o kluka, který měl po mozkové obrně. Vozil jsem jej na záchod, chystal jsem mu věci na vyučování a podobně. K tomu jsem ale patnáct hodin týdně učil, což se sice tak úplně nesmělo, ale po skončení civilní služby jsem na tuto školu mohl nastoupit jako učitel. Zůstal jsem tam sedmnáct let.

Co tě přivedlo do Blanska? Líbí se ti tady?

Do Blanska mne přivedla láska, jak už to bývá 🙂 Když jsme spolu s přítelkyní zjistili, že čekáme dítě, domluvili jsme se, že půjde za mnou do Břeclavi a po skončení mateřské dovolené se přestěhujeme do Blanska. Ono to bylo docela logické; v Břeclavi jsem měl dobrou práci, na pracovišti skvělé vztahy jak s vedením školy, tak s rodiči svých žáků. No a tento plán jsme také do puntíku uskutečnili. Po třech letech jsem si podal žádosti o místo na místních školách a ozval se mi ředitel ZŠ Dvorská s tím, že zájem by byl, ale chce mne vidět osobně ve výkonu povolání. To bylo docela úsměvné, protože jsem na Dvorské, kde jsem nikdy nebyl, odučil před zraky zástupkyně ředitele češtinu a matiku žákům, které jsem nikdy neviděl. Konkurz dopadl dobře a já už tři roky učím na této blanenské škole. Líbí se mi tu.

Jaké jsou na Dvorské vztahy?

Každá škola, vlastně možná každé zaměstnání, je o lidech. Hned po nástupu na ZŠ Dvorská mě překvapilo, jak hodné děti školu navštěvují. A to napříč ročníky! Břeclavská škola, ze které jsem přišel, byla o dost větší a neustále se tam řešily problémy jako třeba šikana. To na Dvorské vůbec není. Děti jsou hodné a ochotné.

Pro mne jako pro učitele je zcela zásadní přístup vedení školy. Ideální je, když mne nechají dělat práci s jistou dávkou svobody. A to tady perfektně funguje. Učím si tak trochu po svém – tak, jak to cítím. Zatímco jinde by to mohlo pro vedení znamenat problém, zde jsem naopak podporován. A to je strašně důležité.

Jakou podporu máš na mysli?

Tak třeba od tohoto školního roku jsem začal učit druhý stupeň hudební výchovu. Přišel jsem za panem ředitelem, že bych pro výuku potřeboval kvalitní a ne levnou reprobednu, ze které bych pouštěl dětem podklady, se kterými budou zpívat. Taky že by se hodily nějaké perkuse, abychom si mohli i na něco zahrát. Všechno bez problémů. Také je pro učitele důležité, když cítí, že mu vedení věří. Já říkám, že můj pan ředitel je v první řadě člověk a potom až šéf a to je mi moc sympatické u všech lidí na vedoucích místech. Na podporu vedení si opravdu nemohu stěžovat.

V čem je tvůj přístup ve výuce jiný?

Problém je v tom, že školy jsou v mnoha aspektech svého života už mnoho let stejné. Jakmile chce člověk přijít s něčím novým, často je přesvědčován, aby spíš používal lety „osvědčené“ metody.

Pravdou je, že v něčem jsem jiný než ostatní. Například nedávám domácí úkoly, a pokud ano, jsou dobrovolné a rozhodně je nehodnotím. Co potřebujeme, udělám s dětmi ve škole. Taky nemusím známkování; k tomu, abych žáka učil, nepotřebuji známky. Ale známkovat pochopitelně musím, jelikož to současný systém školství vyžaduje. Svým žákům taky nepíšu poznámky. Vždycky si říkám, co asi bude dělat rodič se sdělením v žákovské knížce, že jeho potomek vyrušuje v hodině. Navíc je můj problém, když si nesjednám ve třídě pořádek.

K dětem se snažím chovat jako k lidským bytostem s jejich individuálními potřebami a rozdílnostmi. Nikdy jim neodpovím na otázku větou „Protože jsem to řekl!“, ale naopak s nimi vedu dialog. Tak se mezi námi snažím budovat vzájemný respekt a důvěru.

A co autorita?

Každý člověk, stejně jako kantor je jiný. Má své chyby i přednosti, používá ve výuce a výchově své „zbraně“. Často si ovšem stěžujeme, že ztrácíme respekt dětí i veřejnosti. Já se zase ptám: Co děláme proto, abychom respekt získali? Mám pocit, že se spousta kantorů chová stejně jako kdysi, protože tenkrát to fungovalo a třeba teď už zase tak moc ne. Já ale nevnímám automaticky jako autoritu někoho, kdo je o třicet let starší než já a vystudoval vysokou školu. Myslím si, že autoritu si musí člověk získat přirozeně a zasadit se o ni, tím že je třeba pro děti vzorem, inspirací….

Jak si tedy srovnáváš pořádek ve třídě ty?

Tohle se bude vysvětlovat asi hodně těžko, ale já mám ta děcka opravdu rád a myslím si, že to ze mě cítí. Ne že bych nedokázal zvednout hlas! Jsem impulzivní člověk, a když se naštvu, tak dokážu pěkně zařvat. Pokud si potřebuju sjednat pořádek, dospějeme vždy k nějakému kompromisu. Snažím se s dětmi komunikovat, vysvětlovat, vést dialog. Je jednoduché zakázat jim lítat mezi lavicemi, ale pokud jim to nevysvětlím a nenabídnu nějakou alternativu, zřejmě se to mine účinkem. Měly by pochopit, proč to po nich žádám. Třeba že mám strach, aby se jim něco nestalo.

Uvedu ještě jeden příklad. Když jsme tvořili pravidla, jak se budeme chovat ve třídě, bylo to dílo nás všech. Řekl jsem jim (na minulé škole), že se mi nelíbí neustálé ťukání do mobilu, a jestli bychom se nemohli nějak dohodnout. Od žáků padl návrh, že mobil budou vytahovat pouze o velké přestávce. To se mi jako nápad zamlouvalo a ostatním taky. Nikdo nevyhrál ani neprohrál. A ono to fungovalo. Tím, že si děti toto pravidlo samy odsouhlasí, daleko důsledněji dbají na jeho dodržování.

Co tedy o přestávkách dělají?

Vždy je třeba místo zákazu nabídnout nějakou jinou možnost. Například o Vánocích jsem koupil přenosné síťky na stolní tenis. Tak to u nás o některých přestávkách vypadá jako někde v Číně 🙂 Tuto aktivitu podporují i rodiče, kteří dodali dostatek pálek a míčků. Taky máme spoustu deskových her, které si mohou děti kdykoli zahrát. Nosí si s sebou své knihy, takže si někteří o přestávkách čtou. Ale samozřejmě hlavní náplň činnosti o přestávkách jako všude jinde je dělání „blbostí“ a povídání.

Můžeme vymyslet spoustu zákazů, ale pokud dětem nenabídneme žádnou alternativu, nemůžeme očekávat, že na slovo poslechnou. Takhle to podle mě nefunguje.

Máš ve třídě nějakého pořádného sígra?

Pořádný sígr, to snad ani ne.  Mám ve třídě kluka, který má podle zavedených norem problém s tzv. kázní. Ale snažím se být trpělivý a postupně si k sobě hledáme cestu. Jsou věci, které nejdou hned. A já jsem hodně trpělivý. A to jak v otázce chování, tak výuky.

Jak to myslíš?

Dnes jsou hodně „moderní“ takové ty DYS. Někomu nejde čtení, a tak mu přiklepneme dyslexii. Myslím si, že se to někdy přehání. Kdysi jsem přebral třídu, ve které byla polovina s nějakou dysfunkcí. Tohle byl opravdu extrém, jen tím chci říct, že já své děti na vyšetření neposílám, pokud o to nepožádají rodiče. To už musí být něco skutečně vážného. I já mám ve třídě žáky, kteří mají problémy se čtením, s psaním. To ale neznamená, že je po pár chybách pošlu na vyšetření. Prostě jim dám více prostoru, netlačím na ně, sednu si k nim a trpělivě vysvětluju, zohledňuji jejich pracovní tempo a množství práce, které jsou schopny udělat. Tohle všechno mi řeknou v poradně taky, tak proč bych tam žáka posílal jen kvůli nějaké nálepce? Jako snadno řešitelný problém vidím jen to, kdy po ukončení páté třídy posílám žáka dál, novému třídnímu učiteli sdělím, že tento žák je prostě pomalejší a potřebuje víc času.

Chceme pětadvacet děcek ve stejný moment naučit číst a psát úplně stejně. To ale bohužel nikdy úplně nepůjde, každý je na jiné úrovni a každý potřebuje jiné množství času a podnětů. A pokud dítě, které má problémy, začnu stresovat pětkami, je to zcela kontraproduktivní.

Jak moc se změnilo chování dětí a rodičů za dobu tvé praxe?

Myslím si, že děti se ve své podstatě vůbec nezměnily. Aspoň já mám ten pocit, že prvňáček je pořád prvňáčkem. Sice často slýchám názor, že děti hůř mluví, protože si s nimi rodiče málo povídají, ale na druhou stranu jsou třeba zase technicky zdatnější. Už v pěti letech dokážou zapnout počítač, vyhledat si na internetu informace, intuitivně pracovat s výukovými programy…

Ale co se podle mě zásadně změnilo, je role rodičů. Ti chtějí mít kontrolu a dohled nad tím, co se jejich děti učí a kdo je učí. Mnohem častěji se ptají proč? Pozor, vůbec netvrdím, že je to špatně, a že se tomu divím, jen to dřív bývalo jinak – v mnoha případech táta ani nevěděl, do které třídy jeho dítě chodí. Já jim rozumím, svěřit cizímu člověku šestileté dítě vyžaduje slušnou porci důvěry. Takže to klade mnohem větší nároky na komunikaci a trpělivost ze strany učitelů a vedení škol.

Nedávno jsi udělal zajímavý projekt, do kterého se zapojili rodiče tvých žáků. O co konkrétně šlo?

Kladu velký důraz na vzájemný vztah s rodiči, a tak jsem vymyslel projekt, do kterého jsem je chtěl zapojit. Na třídní schůzce jsem nabídnul, že by někteří z rodičů mohli absolvovat vyučovací hodinu na libovolné téma v roli kantora. Večer po třídní schůzce si mi ozvaly tři maminky, že moji výzvu berou. Jako první jsem se domluvil s paní doktorkou Bláhovou, která byla v naší třídě učit na téma lidské tělo, které jsme zrovna probírali. Na hodinu se perfektně připravila. Děti skládaly kostru, poslouchaly vlastní srdce a pětačtyřicet minut uteklo jako voda. Děti byly nadšené. Další maminka bude učit o divadle, pak budeme mít základy stolování, canisterapii a jeden tatínek chce učit o robotech a o strojích. Docela slušně se to rozjelo, z čehož mám velkou radost. I zde patří velké poděkování vedení školy, že na můj projekt přistoupilo. Jak vím, na některých jiných školách nejsou podobné projekty tolerovány.

Nechtěl bys zapojit do výuky i žáky?

Už se stalo. Mám pocit, že děti jsou pořád příliš brány jako posluchač a málo se v hodinách zapojují. Proto jsem od září začal s dětmi v hodinách pracovat jinak. Je to takový další můj projekt, který jsem nazval „Učíme se sami“. Začalo to v hodině čtení, kdy se žáci navzájem hodnotí, opravují, známkují atd. Tohle je hodně baví a pořadník mám na měsíc dopředu 🙂 Pak přišla holčička, která se sama zeptala, zda by mohla učit matematiku. Nachystala si příklady, cvičení a celou hodinu vyučovala své spolužáky. Samozřejmě tohle nejde pořád, novou látku musím vysvětlit sám, ale zjistil jsem, že taková metoda procvičování má obrovské výhody. Děti dávají větší pozor a hlavně jsou vidět pokroky. Jeden klučina se mi během dvou měsíců díky tomu výrazně zlepšil ve čtení. Dřív byl nepozorný, nevěděl, kde jsme. A teď? Baví ho, jak může děti vyvolávat, opravovat a najednou čte daleko lépe.

Co podle tebe přebývá či chybí českému školnímu systému?

Já jsem neskutečný snílek a za spoustu svých názorů bývám často kritizován, a tak odpovím otázkami. Je správné, že v našem systému bývá nejúspěšnějším žákem ten, který se naučí nazpaměť to, co mu před týdnem nadiktoval učitel a on to po něm co nejpřesněji slovně či písemně zopakuje? Je správné, že je školní docházka povinná? Je dobře, že náš systém a lidé v něm někdy dohání rodiče a děti k tomu, že čím dál častěji volí pro své děti tzv. domácí vzdělávání? Vychovává náš školní systém kreativní individuality a osobnosti, nebo spíše poslušné a příliš nevyčnívající jedince? Podobají se naše školy v tomto systému jako vejce vejci? Co je cílem našeho školského systému pro toto tisíciletí? Jsou tyto myšlenky pro náš systém a rodiče vůbec důležité? Tyto a ještě další „kacířské“ otázky si někdy kladu.

Jak se díváš na inkluzi ve školství?

Podle mého názoru je to určitě bohulibá myšlenka. Ale má samozřejmě své dvě stránky. Dítě na vozíčku by mělo mít možnost být ve škole s těmi „normálními“. Ale pro takové dítě je životně důležité vytvoření správného a bezpečného prostředí. Ve škole máme třeba děvče, které špatně vidí. Škola dostala peníze na speciální vybavení (lupa, osvětlení) a dívka má příležitost navštěvovat školu i přes svůj hendikep. Takže pokud má škola materiální a lidské prostředky na naplnění myšlenky inkluze, určitě není nikdo proti. S inkluzí je samozřejmě spojeno i množství nepříjemného papírování. Učitel je pak za spíše za paní sekretářku.

Na straně druhé tady jsou tu třeba mentálně postižené děti, jejichž rodiče trvají na jeho zařazení na běžnou školu. Zde se nabízí otázka: Nabídne takovému dítěti standardní základní škola stejné možnosti jako specializované pracoviště? Nemůžeme kvalitně učit tyto děti, stejně jako nemůžeme učit slepé nebo hluchoněmé, protože neumíme Braillovo písmo nebo znakovou řeč.

Hodně se diskutuje o povinnosti domácích úkolů. Tvůj názor?

Tato kauza by nikdy nevznikla, kdyby to někteří kantoři nepřeháněli. Vím o případech, kdy rodiče dělají s dětmi ve druhé třídě domácí úlohy dvě hodiny. To je podle mě příliš. Nelíbí se mi také, když učitel úkoly známkuje, protože nevím, zda známkuje práci dítěte nebo maminky. Jak jsem již jednou řekl, já domácí úkoly nedávám. Vše co potřebujeme probrat, stihneme v hodinách. Výjimku tvoří čtení, zde jsme s žáky domluvení na tom, že budou každý den číst alespoň pět minut. Komiks, knihu, časopis cokoli… Jde o kontakt s písmenky, textem. Také pokud dítě chybí třeba kvůli nemoci, dodělá si většinu toho, co zameškalo.

Ještě jednou na téma mobil ve vyučování. Nebylo by místo plošných zákazů dobré začlenit tuto technickou vymoženost do výuky?

Je úsměvné, že tohle je jediný zákaz, který uvítali a podpořili téměř všichni rodiče. A proč? Protože tak vyřešili půl dne, kdy dítě nekouká do obrazovky. Já jsem nedávno psal na ministerstvo školství o tom, že by nebylo špatné zařadit mobilní telefony do výuky podobně, jako se již používají tablety. Existuje spousta výukových programů, internetem je dnes pokrytá každá škola, tak proč toho nevyužít?

Jsem odjakživa proti striktním zákazům, kterými se trošku alibisticky zbavujeme zodpovědnosti a možnosti působit na děti jinak. Spíš vždycky přemýšlím, jak využít těchto věcí v praxi. Před několika lety se neřešily mobily, ale Facebook. Zakázat je jedna věc. Ale proč bychom ve třídě nemohli místo toho děti učit v praxi, jak s facebookem pracovat. Třída by si např. založila stránku, kde by byl učitel správcem. Vkládaly by se tam fotky (vhodné), psaly komentáře (nezávadné), diskutovalo by se tam atd. Škola by se dle mého měla snažit s těmito novotami, které přináší moderní svět, spíše pracovat než je smést ze stolu a zakázat.

Jednou z poměrně mladých a novátorských metod ve výuce je takzvaná Hejného metoda v matematice. Co na ni říkáš?

S Hejného metodou jsem se setkal už před lety v Břeclavi. Když jsem ji viděl poprvé, nelíbila se mi vůbec. Byl jsem nucen ji učit, ale problém byl spíš v tom, že to bylo ve čtvrté třídě. A tuto metodu je třeba probírat od prví třídy. Nakonec jsem se Hejného metodu naučil a mohu říct, že je skvělá. Je úplně jiná, ale výborná. Nutí děti víc přemýšlet.

Každá metoda má něco do sebe a zároveň žádná není samospasitelná absolutně pro všechny, ale učitel nesmí být fanatik. A to se netýká jen matematiky, ale i ostatních předmětů.

A co písmo Comenia Script?

V otázce krasopisu jsem velice benevolentní. My chlapi to tak asi máme. Asi by děti měly vědět, jak vypadá psací písmo, ale nehrotím to. Důležité je, abych text po dětech dokázal přečíst. Zvláštní je, že moji žáci moc pěkně píší…. Comenia Script – proč ne?

Zmínil jsi, že nejsi velkým zastáncem známkování. Jak jinak si představuješ hodnocení ve škole?

Myslím si, že známka neříká nic o tom, jak se žák zlepšuje, jak se snaží. Je to jen číslo. Když vidím, že mi žák v minulé písemce nenapsal skoro nic správně a nyní toho má dobře víc jak polovinu, dám mu jedničku, přestože bezproblémový žák by za stejný výsledek mohl dostat horší známku. Motivuje to k lepším výsledkům. Hodnocení? Třeba výchovné předměty bych nehodnotil vůbec. Přijde mi zvláštní hodnotit něco tak specifického jako talent, vkus, fyzickou zdatnost, schopnost zpívat…. Známky mi nevadí, kdyby ovšem nebyly ve školství středem vesmíru. Já učím první stupeň a známkování mne spíš zdržuje. Osobně bych uvítal spíš souhrnné hodnocení slovem. V první třídě se učíme číst a psát, na konci školního roku to všichni zvládají – jeden líp, druhý o něco hůř, ale do dvaceti umí a text plynule přečtou, někteří slabikují. Proto můžeme všichni do dalšího ročníku. Nepotřebuju škálu od 1 do 5, abych žáky srovnával.

Některé děti se hlásí z páté třídy na víceletá gymnázia, kde číselná ohodnocení potřebují. Často se však stává, že pro takové studium mají čísla a nemají schopnosti nebo naopak 🙂

Kdybys dostal možnost udělat výuku zcela po svém, jak by vypadal takový všední vyučovací den?

Ve Velké Británii stojí už sto let škola internátního typu, jmenuje se Summerhill, kde není jediný předmět povinný a žáci si vyberou to, co se jim líbí a zajímá je. Na takové škole bych si chtěl jednou zaučit nebo se na ni aspoň zajet podívat.

Martin Müller

2 komentáře: „Na kávě s Janem Čápkem

  • 28.3.2019 (15.36)
    Permalink

    Odpovídala bych skoro stejně 😊. Díky, skvělé.

    Reagovat
  • 25.3.2019 (22.47)
    Permalink

    Super Interview. Jsem rada, ze te Jendo znam osobne, jsi super ucitel. Takovych by melo byt vic!!!

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.