Na kávě s anonymními alkoholiky

Schází se každou středu v budově Oblastní charity Blansko na Komenského ulici od 17.30 do 18.30 hodin. Svépomocná skupina Anonymních alkoholiků (AA). Přesněji by se tito lidé mohli nazvat – jak sami o sobě tvrdí – nepijící alkoholici. Nebo nepřesněji – střízliví alkoholici. A kdo by mohl lépe pomoci lidem, kteří mají problémy s alkoholem, než ti, kteří si vše zažili na vlastní kůži? Ti, kteří padli až na dno a dokázali se od něj odrazit? Navštívila jsem jedno setkání AA a vyslechla si tři příběhy mužů. O jeden z nich se s vámi nyní podělím. Jde o spoluzakladatele a aktivního člena místní skupiny. Na začátku se na nic neptám, protože na sezeních jednou ze zásad je to, že každý řekne, co sám chce. Začíná tedy hovořit sám… 

Jsem Tomáš a jsem alkoholik. Nepiju už asi osm let. Pil jsem zhruba od dvaceti do pětapadesáti let. Pil jsem sice dost, ale víceméně tak, jako mnoho dalších lidí, nijak jsem nevybočoval. Manželka byla naštvaná, vadilo jí to od začátku, ale mně nějak ne. Nijak mě to neomezovalo. Dodnes si nedokážu uvědomit, jak se to stalo, že se ze mě stal alkoholik. Bylo to pozvolné a nenápadné. Ale vybavuju si, že jsem začal doma doplňovat lahve alkoholu, který jsem vypil – třeba rum jsem nahrazoval čajem, slivovici vodou. Ani nevím, proč jsem to začal dělat, když jsem předtím pětadvacet let normálně doma pil. Nakonec jsem měl hromadu skrýší, placatky jsem měl v kabátech, ve skříních, ve sklepě, v manželčiných kozačkách. Nevím, jestli jsem to schovával před ní nebo sám před sebou. To je typické pro alkoholika; člověk to začne dělat, aniž by věděl proč.

Pak jsem pil každý den, ale pořád jsem si říkal, že to mám pod kontrolou, a kdybych chtěl přestat, tak přestanu. Jenže to už byla utopie. Dlouho jsem pil, protože mi chutnalo pivo, měl jsem rád asi i to uvolnění, ale ke konci jsem pak musel pít, i když jsem nechtěl. Bylo mi špatně od žaludku, ale stejně jsem si něco dal. A to už nebyly dvě tři piva. Pil jsem doslova do padnutí. Zůstal jsem ležet na chodníku nebo na silnici. Pak jsem už musel alkohol mít po několika hodinách od posledního napití, měl jsem trvale dvě promile, a když jsem je neměl, dostavil se absťák. Večer jsem třeba v sedm, v osm hodin padl úplně opilý a ve dvě hodiny v noci jsem se probudil a musel si dát aspoň deci rumu.

Ráno jsem se budil se zvracením, bylo mi zle, ale musel jsem jít za každou cenu k novinovému stánku, kde prodávali alkohol. Když jsem si představil chuť rumu, navalilo se mi, ale prostě jsem tam musel jít a musel si to koupit. Vypil jsem deci rumu, pak se na ulici pozvracel a šel si dát druhou dávku a byl jsem šťastný, když to ve mně zůstalo.

Jak se to celé stalo? 

Nevím. Žádný důvod pít jsem neměl, že by se něco stalo, že by někdo umřel. Žádná změna v životě nebyla, že bych měl potřebu ji řešit alkoholem. Plynule jsem k tomu došel od posedávání a popíjení v hospodě. Ke konci jsem už ani do hospody nechodil, protože jsem nechtěl, aby mě tak někdo viděl. Pak mě manželka odvezla vlakem do Černovic na léčení. Sám bych tam nikdy nedojel, i když jsem neměl u sebe peníze, abych si mohl něco koupit. Vlezl bych do obchodu s alkoholem a klidně bych si ho vypil tam a bylo by mi jedno, co se mnou bude.

Jak probíhalo léčení? 

Byl jsem čtrnáct dní na detoxu. První týden jsem měl šílené absťáky, ráno jsem lezl po čtyřech na záchod, tam jsem třeba dvě hodiny ležel na zemi, nemohl jsem se postavit na nohy. Prosil jsem sestru o rum. Sestra vodila narkomany, aby se na mě podívali a nemysleli si, že alkoholik je nějaký lehký případ. Psal jsem si deníček a po šesti dnech si poprvé zapsal, že nezvracím. Pak jsem čekal nějaké intenzivní protialkoholové léčení, ale dali mě na oddělení, kam se odkládali lidi, s kterými se už nic dělat nedalo, byli tam i pacienti zbavení svéprávnosti, někteří zase přišli z kriminálu, někteří na kriminál čekali. První dva tři dny jsem myslel, že to je můj definitivní konec. Ale pak jsem si zvykl. Jeden „kolega“ mi vyhrožoval, že mě v noci podřeže, což nakonec neudělal, protože jsem našel mezi nimi kamarády. Jeden neuměl ani psát, tak jsem ho naučil napsat tiskacím písmenem jeho jméno. Vždycky mi říkal: S tužkou já to neumím, ale nožem tě vykuchám dřív, než se stačíš leknout.

Jak to bylo po návratu domů? 

Týden po příchodu z léčení jsem si dal jedno pivo. Spíš nějak ze setrvačnosti. Byl jsem šťastný, že to se mnou nic neudělalo, myslel jsem si, že jsem vyhrál, že budu moct pít pivo bez problémů. Vydrželo mi to měsíc, pak jsem si dal jedno pivo, dvě piva, jeden rum, dva rumy… a jednou jsem se zase opil domrtva.

Pak jsem objevil Anonymní alkoholiky. Jel jsem na jejich setkání do Brna. Manželka mi nedala peníze, jen mi koupila lístek. Měl jsem z toho obavy, co se tam bude dít, čekal jsem všechno možné. Že mi dají dýchnout, že uslyším „tytyty“, všechny možné představy jsem měl. Ani jedna se nesplnila. Sedělo tam pár lidí, kteří o sobě říkali, že jsou alkoholici, mluvili o sobě, nikdo se mě na nic nevyptával. Z prvního mítinku si pamatuju ten pocit uvědomění, že jsou to lidi jako já. Kteří si přiznávají svůj alkoholismus a chtějí s tím něco dělat. Ne léčebna plná kriminálníků, co na to kašlou. Jednou tam byla se mnou i manželka a oslovilo ji to taky. Uvěřila tomu, že to může fungovat. Od té doby tam chodím, našel jsem tam sám sebe. V roce 2011 jsme založili skupinu AA v Blansku.

Co podnikáte kromě setkávání ve středu v Blansku? 

Od roku 2013 spolupracujeme s blanenskou nemocnicí přímo pod záštitou ředitelky Danihelkové. Na internu se totiž často dostanou zranění lidé pod vlivem alkoholu, zejména od pátku do neděle. Nabídli jsme nemocnici možnost, že když zdravotnický personál nazná, že by pacient potřeboval od nás pomoc, zajdeme za ním, pokud o to stojí. Máme možnost být s ním v klidném a anonymním prostředí. Měli jsme od toho velká očekávání, ale mnoho lidí stále tvrdí, že alkoholici nejsou a o naši pomoc nestojí, přestože jsou v nemocnici opakovaně.

Pomáhá to prý i samotným zdravotníkům, kteří se musejí o opilé pacienty starat. Ví totiž o naší službě a o tom, že nic není ztraceno, a pokud lidé mají zájem, mohou se vrátit do normálního života. Jejich práce jim pak nemusí připadat zbytečná.

Dále spolupracujeme se svitavskou nemocnicí, kde je specializované psychiatrické oddělení pro lidi se závislostmi. Tam mají naše sezení zařazeno do programu a pro pacienty je součástí léčby.

Dokonce už jezdíme i do psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích. Během těch několika let se naštěstí vše posunulo k lepšímu. Na začátku nás tam totiž nechtěl nikdo pustit.

Tato činnost je vaším zaměstnáním? 

Ne, chodíme normálně do práce. Činnost spojenou s Anonymními alkoholiky děláme ve svém volnu za své peníze, nebereme si ani na benzín. Jezdíme pomáhat pacientům, ale zároveň tím pomáháme sami sobě. Vždycky mě to tam dostane. Už nepiji několik let, mohlo by se říct, že jsem za vodou, ale nejsem. Pokaždé mě tam něco osloví. Někteří jsou tam třeba čerstvě přijatí, ještě pod vlivem alkoholu a drog, jsou naštvaní, nadávají… a já vidím sám sebe. Vzpomínám si, že jsem byl taky takový. Řeči typu „Já to mám pod kontrolou“ jsem taky míval. Tenkrát jsem nepřiznal, že mezi ně patřím. Dnes si to uvědomuju.

Dál jezdíme i do Brna na mítinky. Anonymní alkoholici také mívají celostátní sjezdy na dva, na tři dny, různé konference, víkendová setkání s rodinami apod.

Jak probíhá mítink v Blansku? 

Na středeční setkání může přijít, kdo chce, a to bez ohlášení. Může o sobě něco říct, nebo jen mlčet a poslouchat. Není tu žádné povinné vstupné, žádný dohled odborníků, žádná kontrola. Vše je dobrovolné a záleží na každém příchozím, zda se projeví, nebo ne. Nikdo se vás na nic nevyptává a nedomlouvá vám. Nejsme sekta ani zájmový spolek. Jsme společenství lidí, kteří mají problémy s alkoholem a chtějí s tím něco dělat. Odmítáme jakékoliv finanční příspěvky zvenčí, na veškerou činnost se skládáme sami. Zakládáme si na anonymitě, nic se nikde neeviduje. Tak jsou chráněni nově příchozí, kteří nemusí mít strach, že o jejich návštěvě bude druhý den vědět celé Blansko. Může přijít člověk s problémy alkoholismu nebo s jinými závislostmi, nebo někdo z rodiny či přátel, ale také kdokoliv z pouhé zvědavosti či kvůli získání podkladů pro studentské disertační práce apod.

Mohou AA pomoci každému? 

Ano, mítinky jsou vhodné pro každého, kdo má touhu se sebou něco dělat. Mohou přijít muži i ženy všech věkových kategorií. Neslibujeme zázraky na počkání nebo nějaká lehká a rychlá řešení. Nezakazujeme pití alkoholu. Je to program dvanácti kroků, jež jsou pouze doporučené. Funguje po celém světě. Tisíce lidí se díky němu vrátily do života. Nikde jinde neuslyšíte opravdu upřímné a otevřené výpovědi alkoholiků, kteří si prošli svým peklem a dopadli až na dno svých životů. Dnes našli sami sebe, ucítili pevnou půdu pod nohama – a žijí! Žijí bez alkoholu, což byla pro většinu z nich před pár lety naprostá utopie.

Možná ta káva dnes byla až moc silná, ale alkoholismus není žádnou virózkou nebo migrénou. Je to zákeřný zabiják lidí i vztahů, alkoholiků i jejich blízkých. Stále přibývá alkoholiků i lidí postižených jejich alkoholismem. Přibývá rozbitých rodin a pozůstalých po těch, co se upili k smrti. Přibývá nezodpovězených otázek. Na to zoufalé PROČ už mnoha lidem nikdo neodpoví…

Marie Hasoňová

 

Je společenství AA pro vás?

Dvanáct otázek, na které můžete odpovědět pouze vy: 

1. Rozhodli jste se někdy přestat pít po dobu jednoho týdne, ale vydrželi jste jenom několik dní?

2. Přejete si, aby se lidé přestali starat o vaše pití, aby vám přestali říkat, co máte dělat?

3. Začali jste někdy pít jiný druh alkoholického nápoje v naději, že se tak neopijete?

4. Museli jste se někdy v minulém roce ráno po probuzení napít?

5. Závidíte lidem, kteří se mohou napít, aniž by se dostali do problémů?

6. Měli jste někdy v minulém roce problémy, které souvisely s pitím?

7. Způsobilo vám pití problémy doma ve vaší rodině?

8. Vypili jste někdy na večírku skleničku navíc pouze proto, že jste ještě neměli dost?

9. Namlouváte si, že můžete přestat pít kdykoliv se vám zachce, dokonce i tehdy, když se opijete, přestože jste to neplánovali?

10. Vynechali jste někdy kvůli pití pracovní směnu nebo školní vyučování?

11. Stává se vám, že máte okno?

12. Měli jste někdy pocit, že by se váš život mohl zlepšit, kdybyste přestali pít?

Odpověděli jste ANO na čtyři nebo více otázek? Pokud je tomu tak, asi máte problém s alkoholem. Pouze vy se však můžete rozhodnout, zda je společenství AA pro vás. Rádi vám ukážeme, jak jsme přestali pít.

Skupina AA PROMĚNA

Pravidelné mítinky:

Středa 17.30 – 18.30 hod.

Oblastní charita Blansko

Komenského 19

Kontakty: 

Jirka: 603 170 835

Tomáš: 603 781 471

aa.blansko@gmail.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *