Na kávě s Robertem Hořavou

V našem městě již osmnáct let funguje nízkoprahové centrum pro děti a mládež PVC klub (NZDM v Blansku), kde se sociální pracovníci starají o ohroženou mládež. O svém povolání pohovořil vedoucí klubu Robert Hořava, který v něm pracuje již osmnáct let a stále je plný elánu do další práce. 

Osmnáct let v sociálních službách je poměrně dlouhá doba. Není to náročné? 

Práce mě pořád baví, dá se pořád dál rozvíjet. Navíc jsem nedělal vždy vedoucího, to až teď posledních pár let, práce se mění, vyvíjí, je to pestré. V současné době mám více administrativy, ale k přímé práci s klienty se také dostanu, ta mě baví nejvíc.

Pro koho je klub určený? 

Pro rizikovou mládež od 13 do 21 let. Ti, co zažívají nebo mohou zažívat nějaké rizikové události ve svém životě. To znamená experimentování s drogami, předčasné sexuální zkušenosti, užívání alkoholu, problémy doma, ve škole, ve vztazích, nízké sebevědomí…

Ve školním roce je otevřeno od úterý do pátku od 14 do 19 hodin.  Přes prázdniny máme otevřeno dva dny v týdnu, v úterý a ve čtvrtek, a více času jsme v terénu, protože děti jsou více venku v parcích. Přicházíme tedy za nimi.

Za určitých podmínek mohou klub navštěvovat i mladí lidé od 21 do 26 let, ale to už je v jiném režimu. Ti mohou jen na hodinu denně kvůli tomu, aby tady netrávili většinu času, protože už mají být jinde, hledat si práci a podobně. Centrum navštěvuje průměrně třicet dětí a mladých lidí denně.

Jak probíhá kontakt? 

Na prvních kontaktech jim nejprve vysvětlíme, kde se ocitli, že jsme sociální služba a jsme tu od toho, abychom jim pomohli s řešením jejich problémů. Ostatní aktivity u nás jsou jen jako prostředek ke kontaktu. Služba je zdarma a je anonymní.

Děti nemusí uvádět svoje jméno? 

Nepotřebujeme je znát. Uživatele si zaznamenáváme, ale pod přezdívkami. Příjmení vůbec nezjišťujeme. Pracujeme s člověkem tak, aby dostal to, co potřebuje. Práce je dlouhodobá, založená především na vztahu a na důvěře. Klienti docházejí delší dobu, získávají důvěru k pracovníkům. Jsme k nim velmi otevření, ale pravidla dodržujeme velmi striktně.

Je důležité děti učit, že jsou nějaká pravidla. Naše zařízení je pro ně poměrně atraktivní, proto sem chodí rádi, i když jsou to děti, které nerespektují pravidla doma, ve škole ani v ústavech. U nás je díky atraktivnímu prostředí dokážou dodržet. Kdo pravidla poruší, má trest.

Z výchovných důvodů udělujeme i alternativní tresty, to znamená, že kdyby měl třeba dostat za něco měsíční zákaz vstupu do zařízení, může se rozhodnout, jestli chce například pouze čtrnáct dní natvrdo a čtrnáct dní podmínku. Pak může v těch dalších čtrnácti dnech chodit, ale na setkáních musí dojít na rozhovor týkající se problematiky. Z devadesáti devíti procent volí alternativu, protože jim to za to stojí.

Za co jsou tresty?  

Za experimentování s alkoholem, poškozování vybavení klubu, dále za násilí, a dělání nepořádku v klubu i kolem. Ke všemu přihlížíme, třeba když se problémy opakují.

Jak zjišťujete jejich problémy? 

Mohou sami přijít se svým vlastním problémem, to znamená, že přijdou a rovnou chtějí něco řešit. To se ale nestává tak často. Nejčastěji na problematická témata přicházíme v průběhu běžných rozhovorů. Mluvíme například o tom, jak se měl člověk o víkendu, zmíní se, že se tam pil nějaký alkohol. Začneme se ptát, jak by poznal, že už je to na něj moc, jak pozná závislost, jestli u sebe sleduje známky závislosti, kolik toho za týden vypije. Když zjistíme, že zvyšuje dávky, začneme se bavit o tom, jak snižovat přísun alkoholu, jak se vyhýbat rizikovým prostředím. Dále se snažíme na problémy přijít aktivně pomocí takzvané specifické prevence. Každé dva měsíce měníme téma podle aktuálních potřeb klientů, děláme informační dotazníky. Pomáháme jim najít to, co je zajímá, třeba při výběru střední školy.

Co je podle vás hlavní příčinou jejich problémů? 

To, že rodiče nevěnují pozornost svým dětem.

Jak s nimi kontakt navazujete? 

Děti a mládež vytipováváme hlavně pomocí kontaktní práce, kterou děláme venku. Nyní jsme získali na tři roky peníze na kontaktního pracovníka, takže práce bude probíhat kontinuálně celé tři roky. Často se také navazují na svoje kamarády, kteří k nám již chodí. To už jsou většinou ti, co mají nějaký problém.

Jak to probíhá v ulici? 

Pracovníci nejprve zmapují terén, chodí a sledují děti a mládež venku. Identifikují příslušnost dětí k cílové skupině – například nudící se mládež v parku. Pak nastává samotný kontakt, pracovník osloví skupinku, představí se, rozdá letáčky. Děti většinou o klubu vědí. Nabídne jim možnost docházet do klubu a pomoc řešit jejich problémy. V případě, že má člověk zájem, uzavírá se ústní dohoda. Nemusí nic podepisovat.

Ve věku, kdy člověk přechází z dětství do dospělosti, mu chceme ukázat, že to, co doteď zažíval, nemusí být normální. Když doma věčně slyší, že je hloupý, že neudělá střední školu, nebo vidí, že doma všichni pijí, myslí si, že je to normální. Jde tedy o to s ním „zatřást“ a ukázat mu, že tohle všechno nemusí být normální. Radíme mu, aby si našel svou vlastní cestu, a při tom hledání mu nabízíme pomoc a doprovod. Aby se nenechal ovlivňovat prostředím, v kterém vyrůstal. Snažíme se mladé lidi nasměrovat, ale důležité je, že jim neříkáme, co mají dělat. Proto se jim také služba líbí a vyhovuje jim. Neříkáme jim, co je a co není dobře, co musí a nemusí dělat. Necháváme jim vybrat, aby si na to přišli sami. To je principem našeho poradenství. Direktivní přístup znají ze svého života, a to na ně nefunguje.

To musí být umění komunikace… 

Je to o tom, že máme tým, který už funguje hodně dlouho, což je výhoda. Pracovníci jsou kvalitní, přemýšlejí nad tím, máme dlouhé porady, zabýváme se každým klientem. Fungujeme už osmnáct let. Děkujeme také městu Blansku, že nás dobře podporuje. Bylo vstřícné od samého začátku, nabídli nám několik prostor na výběr. Sociální odbor nám například pomohl získat terénního pracovníka, vnímali jeho potřebu.

Setkáváte se na ulici s odmítavými reakcemi? 

Minimálně, protože pracovníci jsou zkušení a k prvnímu kontaktu s novými dětmi navíc dochází nejčastěji tehdy, když se ve skupince právě nachází někdo z našich klientů. Takže děti pak nemají tendenci něco odmítat, důvěřují svým kamarádům.

Jaké byly začátky klubu? 

Vycházelo to z Ulity. Začali jsme řešit, že pro děti a mládež není v Blansku žádný prostor, kde by mohli trávit volný čas, a že se o ně nikdo nestará. V roce 1999 jsme získali prostor ve Staré fabrice na ulici Sadová.

Teď je doba elektronizace, takže všichni cvakají do mobilu. Předtím nebyl internet, lidé byli vyhraněnější – anarchisti, skinheadi, hippiesáci. Prostor byl členitý a každý si našel svoje místo. V tomhle ohledu to bylo jiné. Ale děti a mládež mají v podstatě stále stejné problémy, protože se to odvíjí od vztahů doma a dalších vztahů. Teď akorát mají třeba víc peněz, takže si alkohol seženou snadněji. Ale tenkrát si ho taky sehnali.

Jaký je rozdíl v přístupu mladých lidí dříve a dnes? 

Dříve byl o nás větší zájem. Jestliže dnes máme třicet uživatelů průměrně za den, tak dřív jich bylo třeba sto. Je to o tom, že předtím neměli žádné alternativy, nebyly možnosti, co jsou teď. Finanční, aby mohli jezdit do Brna, nebyly mobily. Pouštěli jsme projekce, chtěli každý týden film, dnes nemají zájem, protože si ho pustí na mobilu, kdykoliv chtějí. Dřív se na to těšili celý týden, i na další akce. Dnes je skupina dětí a mládeže jedna velká masa bez vyhraněných zájmů. Mladí lidé jsou zavření doma, nikam nechodí, někdy k nám přijdou jen kvůli internetu, protože jim doma vypadl a rodiče jim ho nemohou zaplatit. Ale ten máme u nás omezený na hodinu denně. V případě, že potřebují pracovat na školní práci, mohou být na internetu déle, ale pak chceme vidět nějaký výsledek.

Jak to vnímáte na jejich vývoji, když jsou děti zavřené doma? Není to tak, že zase aspoň nechodí do hospody? 

Nedokážu to teď zhodnotit, to se pozná až s odstupem času. Vnímám to negativně pro jejich vývoj ve vztahové oblasti. Jsou zvyklí více komunikovat virtuálně, mít víc facebookových přátel, než těch reálných a než se s někým bavit z očí do očí. Oni se víc radují z toho, že mohli odněkud dát na sociální síť fotku, než z toho, že tam byli. Možná se vyhnou nějakému jinému nebezpečí, které na ně číhá venku, možná se míň dostanou k alkoholu a drogám, ale nevím, co je do budoucna pro ně větší riziko. Neumět komunikovat, neumět si sehnat práci, pasivně trávit čas…. Teprve se uvidí, co to všechno přinese.

Co tedy mohou využít ve vašem klubu? 

Mají tady jak klidový prostor, tak taneční parket, místnost, kterou mohou využívat k videoprojekcím, Xbox, playstation, dva stolní fotbaly, kulečník, hudební zkušebnu, počítačovou místnost s internetem, půjčovnu knížek a sportovního vybavení, s tím, že všechno je zdarma. Co je nejdůležitější, najdou u nás pracovníky, kteří je rádi vyslechnou a pomůžou jim z jejich problémy.

Z mého pohledu hlavní sdělení pro veřejnost a hlavně pro rodiče je, že nezáleží na době, ve které jsme a jaké nároky má (mobily atd.), ale na tom jak se svým dětem věnují!

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *