Na kávě s Janou Sedlákovou

Ženou na svém místě je bezpochyby Jana Sedláková, ředitelka Oblastní charity Blansko. Tuto funkci zastává od samého vzniku Oblastní charity, tedy od 1. prosince 1992. V roce 2017 organizace dovrší pětadvacetileté výročí působení. 

Jak se vyvíjela činnost místní charity?

Oblastní charita Blansko začala v podstatě činností ošetřovatelsko-pečovatelské péče, kdy zdravotníci navštěvovali staré a nemocné lidi v jejich domácnostech. Postupně se přidávaly další a další druhy služeb, které v současné době tvoří poměrně pestrou nabídku pro další potřebné lidi, ať už se jedná o postižené klienty, rodiny s malými dětmi, matky samoživitelky, závislé osoby, lidi bez domova, umírající a jejich rodinné příslušníky či lidi v nějakém krizovém bodě jejich života.

Oblastní Charita se velmi angažovala v pomoci po povodních již v roce 1997. Tato událost byla také mezníkem pro úvahy, jak zabezpečit pro větší skupinu osob při mimořádné události střechu nad hlavou s nouzovým ubytováním a službami. Za podpory německé křesťanské organizace Renovabis se získaly nemalé finanční prostředky na nákup pozemku a výstavbu charitní pomoci pro region. Byl vybudován dům, který nese název Okno dokořán, jako základ záchranné sociální sítě pro každého, kdo hledá pomoc. Po čase se také reagovalo na potřebu pomoci v terénu. Vznikl Krizový tým, v pozdějších letech s názvem Tým mimořádných událostí, spojený s profesionální dobrovolnou pomocí. Během času vzniklo také dobrovolnické centrum a pořádání tříkrálové
sbírky.

Charitní činnost byla vždycky založena na tom, nepřemýšlet o tom, jak to nejde, ale jak by to šlo. Charita se snaží pomáhat mimo jiné i tam, kde se problémy lidí nevejdou do oblasti sociálních služeb a zdravotnictví.

Co například?

Člověk třeba onkologicky onemocní, zůstane v domácím prostředí a rodina se o něj stará. Nemocný předtím podnikal, měl hypotéku. Rodina o něj začne pečovat, má třeba ještě nezletilé děti. Živitel rodiny zemře, ale dluhy zůstávají. My můžeme rodině pomoci finančně zajistit důstojný pohřeb, poskytnout poradenství se splátkami hypotéky, dítě můžeme doprovázet do školy a zajistit vhodnou komunikaci mezi školou a rodinou.

Teď řešíme jednu rodinu. Mají postiženou dceru, která nyní skončila základní školní docházku a potřebuje vyřídit invalidní důchod. Nebyla zaregistrovaná na úřadu práce a vyřízení důchodu pár měsíců trvá. Má ještě další tři hendikepované sourozence a jednu vdanou sestru. Sešlo se to všechno dohromady – dostali výpověď ze stávajícího bytu, maminka má jen příspěvky na péči a jiný příjem momentálně nemají.  Dívka na jiné dávky nárok nemá. Zdánlivě nejjednodušší řešení by bylo, kdyby ostatní postižené děti šly do ústavu. Ale kromě toho, že jsou na sobě citově závislí a mají spolu dobré vztahy, bychom stejně museli řešit, co s maminkou bezdomovkyní a její dcerou.

Co tedy uděláte? 

Od nás dostanou okamžitou pomoc na živobytí – jídlo, oblečení, hygienické potřeby. Snažíme se dívce co nejrychleji pomoci vyřídit potřebné dokumenty k získání invalidního důchodu. A dali jsme jim střechu nad hlavou. Nájem platit musí, ale to už jim zase pomůžeme s organizací rodinného rozpočtu tak, aby to zvládli. Docházíme k nim a předpokládáme, že by dívka mohla začít navštěvovat naše sociálně-terapeutické dílny, aby získala nějaké pracovní návyky. Třeba se ukáže, že je na něco šikovná a mohla by dojít k nějakému chráněnému zaměstnání. Ale tohle všechno se nevejde – kromě poradenství – do sociálních služeb. Říkáme tomu humanitární
pomoc.

Kde získáváte peníze pro podobné druhy humanitární pomoci? 

Pomoc, kterou nelze jinak financovat, je hrazena z tříkrálových sbírek. Příběhy lidí, kteří vyžadují netradiční formu pomoci. Peníze z tříkrálových sbírek tedy jednou pomohou s dopravou pro postižené, jednou pro matky s dětmi na financování azylového domu, podruhé na noclehárnu pro lidi bez domova, jindy se nakoupí obědy pro děti ze sociálně slabých rodin nebo se zorganizuje tábor pro děti, které by se jinak nikam o prázdninách nedostaly. Záměry jsou pestré jako samotná činnost Charity. Tříkrálová sbírka pomáhá tam, kde jiná pomoc selhává.

Jakou pomoc mají možnost získat oběti domácího násilí?

Hovořila jsem nedávno se starostkou malého města o domácím násilí, o němž se jednu dobu velmi mluvilo, ale teď se to jako by uzavřelo a všechno je vyřešené tím, že vznikl zákon, který umožní vykázat agresora z domu. Jenomže problém je ten, že partnerské vztahy jsou často takové, že muž a žena nebydlí ve společné domácnosti, která by patřila majetkově jim oběma. Bydlí třeba u rodičů násilné osoby, nebo člověk, který páchá násilí, je majitelem domu či bytu, tudíž policie jej nemůže vykázat. Je to pořád stejný příběh, že žena musí s dětmi utéci.

Nejlepší obrana je najít útočiště někde dál od současného pobytu. Jenže to už pak nekoresponduje se službami, které jsou podmíněné trvalým bydlištěm. Platba za tyto služby je vázaná na místo trvalého pobytu, tudíž se obtížně získává sociální bydlení v jiné lokalitě.

Jaké je řešení? 

Nejúčinnější je mít republikovou síť, do které se člověk odněkud někam v takovém příběhu dostane. My máme v regionu dvě fary a dva utajené byty, do nichž se snažíme ubytovat na přechodnou dobu lidi v krizi.

Netroufla bych si, aby tam bylo více než jedna nebo dvě ženy. Jsou to malé vesnice a musíme zajistit i osvětu v komunitě a vysvětlovat okolí případná nedorozumění.

Věřím ale, že lidi jsou dobří a že stačí podívat se na věc z obou pohledů. Vždycky má někdo důvod, proč nějak jedná, z čeho má třeba strach, jaké má zážitky z minula, vždycky se to odrazí v chování lidí, a to na obou stranách. A v tom je také role charitních pracovníků, aby byli prostředníky mezi komunitou a lidmi, kteří se do ní dostanou s nějakým svým problémem.

Jaké nastávají problémy při začlenění do komunity?

Když člověk vyhledává nějakou pomoc, narazí na určité bariéry, třeba i vlastní – že nemáte odvahu o pomoc požádat. Dále na problém anonymity, zvláště v menších městech a na vesnicích.

Když máte začlenit do komunity jednu rodinu v nějaké vesnici, tak je to dobře. Kdybyste do té vesnice namysleli nějaké bydlení pro víc lidí, je to problém, protože žádná komunita to nezvládne. Ale malokapacitní chráněné bydlení pro postižené nebo pro seniory ano. Deset lidí je maximum. Všichni si umíme představit deset zdravotně postižených na jednom místě. Ale když už by jich bylo pětadvacet, třicet, tak je to problém. Nadávali jsme na komunisty, že dělali zařízení tohoto typu někde v zámku za vysokými zdmi, ale my opravdu nejsme schopni přirozeně vnímat to, že existuje něco v takové míře. Ale to menší množství zvládáme. Každý člověk se zdravým úsudkem vidí, že je fajn, když se někdo o někoho stará, když je to v přiměřeném množství. Jenomže to přiměřené množství má nedostatečnou finanční podporu.

Je problém vybalancovat únosnou míru, kterou je možné ufinancovat a která zároveň bude přijatelná pro komunitu. Špatné je, když si někdo řekne, že zohlední především ekonomické hledisko a vytvoří zařízení pro čtyřicet lidí, ale i naopak, když si řekne, že ekonomické hledisko pomine, vytvoří velmi malé zařízení a řekne státu – tak nám to doplaťte. Obojí je extrém a musí se hledat rozumný kompromis. A tím kompromisem je deset až patnáct lidí v jedné lokalitě.

Jak probíhá komunitní plánování?

Heslo „stát se postará“ už neplatí. A možná je to dobře. „Komunita“ je to důležité slovo. Spolupráce s ostatními organizacemi i obcemi. Důležité je vědět o sobě, vědět o různých typech dalších služeb v regionu. Není to jen o Charitě. Jsou tu Podané ruce, Červený kříž, Diakonie v Letovicích, Domov Olga v Blansku. Je třeba přemýšlet, jak v té komunitě pomoct. Každý má jiný tah na branku a je třeba dávat to dohromady. Zaměstnanci se setkávají na komunitních plánech, poznají se, vědí o sobě, mohou si vzájemně zavolat, když mají pocit, že ten druhý by mohl nějak pomoct.

Nejlepší je, když se pracovníci potkají při nějaké konkrétní pomoci, například při povodních, protože v nouzi poznáš přítele.

S kým dále spolupracujete?

Důležitá je i spolupráce s farnostmi a podpora pastoračních asistentů zaměstnaných biskupstvím a podporujících duchovní doprovázení klientů i pracovníků. Oblastní charita měla a má mnoho dalších spolupracovníků, příznivců na různých místech v obcích, spolupracujících organizacích, ve firmách. Má mnoho anonymních podporovatelů.

Sázím ale i na sousedy a na sousedskou výpomoc. Stalo se nám třeba, že někdo zavolal s tím, že má kamarádku, která chce jít na potrat. Ta má dvě děti a už to finančně nezvládá, má strach, na partnera není spolehnutí, pokazila se jí pračka a tak dále. Volající řekl, že si myslí, že potrat pro tuto ženu není řešení, že ji to trápí a neví, z které do které. Řekla jsem to na jednom charitativním koncertě, sehnaly se peníze na pračku a na věci pro starší děti. Paní věděla, že na to není sama.

Dítě si nechala? 

Ano, nechala. Často jde hlavně o to, nebýt na všechno sám. V tomhle případě nebylo nutné ani moc peněz a na povzbuzení to stačilo.

Člověk se zkrátka občas dostane do nějaké sociální, biologické, psychologické, duchovní nouze a hledá kolem sebe nějakou pomoc a otevřenou mysl na to, aby s ním někdo po nějakou dobu šel. A nikdo nemůže říct, že se mu to nemůže stát.

Chybí nějaká služba v našem regionu? 

V současné době se řeší problematika noclehárny pro lidi bez domova. Noclehárna má malou kapacitu a ženy bezdomovkyně u nás vůbec nemají žádné možnosti a lůžka. Zanikly dvě služby. Jednou z nich je pobytová krizová služba. Tu jsme nahradili ubytováváním v našich krizových bytech, to je ale podporováno pouze z tříkrálové sbírky nebo z darů. Když je nejhůř, tuto službu zajistí Brno. A dále zanikl ZDVOP – zvláštní ochrana dítěte. To znamená, že když se něco stalo s rodiči, mohlo být dítě převezeno do tohoto zařízení bez rodičů. Nyní musí dítě jít mimo region. Chybí i osobní asistence, ale ta je opravdu drahá. Dále by pomohlo zajištění peněz na dopravu hendikepovaných lidí do stacionářů.

Ale když se mě zeptáte, zda je tady služeb dost, myslím si, že jich není málo. Je jen potřeba, aby se lidi spojili a poskládali si to tak, aby to fungovalo. Současný systém ledacos umožňuje.

Na jaké účely bude letos použit výtěžek z tříkrálové sbírky? 

Na podporu hospicové péče, dále na podporu všestranného rozvoje dětí a mládeže, na integraci rodin ohrožených sociálním vyloučením, pro dobrovolnické centrum a na pomoc lidem v sociální nouzi.

Koledníci se budou po městě Blansku pohybovat různě, a to od 3. do 14. ledna dle svých časových možností. V pátek 6. ledna bude stánek ve vestibulu nemocnice od 10 do 14 hodin. V pondělí 9. ledna navštíví koledníci Městský úřad, Finanční úřad, OSSZ, VZP, ÚP, Synthon a.s., a také bude stánek na ulici Rožmitálova v době od 10 do 16 hodin.

Marie Hasoňová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *