Adventní pokušení

Rok se s rokem sešel, a přestože občas směrem ke svým dětem utrousím vtipnou poznámku, že pro letošní rok se Ježíšek rozhodl Vánoce zrušit, jsou doslova za dveřmi. Rok od roku je to se mnou horší a horší. Zatímco jako děcko jsem se na Vánoce těšil a odpočítával dny, které ještě zbývají do toho Štědrého, dnes mám velký problém s tím, aby na mne vůbec stihla dopadnout atmosféra adventu. V posledních letech se to prostě nedaří. Stres a shon – to jsou hlavní symboly Vánoc moderního člověka. Ale letos jsem si řekl, že to bude jinak!

Pamatujete si na poslední loňský úvodník? S nadhledem jsem v něm popisoval svůj způsob pojetí adventu: samá práce, dohánění toho, co jsem nestihl za celý rok, nervozita, stres a vydechnutí v podstatě až 23. prosince odpoledne. Snažil jsem se tomuto všemu letos vyvarovat. Jednak mne to skutečně deptá a taky bych chtěl ještě jednou prožít očekávání příchodu Vánoc uvolněně a v náladě, která k tomu patří.

A tak jsem si toho na konec letošního roku moc neplánoval, všechny pracovní resty jsem stihl splnit ještě v listopadu a první prosincový víkend jsem si nechal celý volný, abych jej mohl strávit
s rodinou.

„Příští pátek si vyrazíme do Prahy!“ zahlaholil jsem doma vesele při první adventní neděli a kupodivu se můj nápad setkal s ohlasem. Prahu navštívím každoročně několikrát, ale buď jí pouze projíždím nebo vidím z celého města jenom kolony aut a hotel. Tentokrát to bude jinak. Nasajeme vánoční atmosféru, podíváme se na Staromák na stromeček, ochutnáme punč a v neposlední řadě vyšlápneme na Pražský hrad. Je to ostuda, ale já tam ještě jaktěživ nebyl, ani jako dítě!

Hotel, který jsme si vybrali, se pyšnil třemi hvězdami. Vím – nic moc, ale když vezmu v potaz, že do hlavního města jsme dorazili asi ve čtvrt na devět večer a měli jsme v plánu zde pouze přečkat noc, přišlo mi nesmyslné sypat z rukávu horentní sumu za nocleh, kterého si ani pořádně neužijeme.

Pojďme ještě teď do města! Jasně, to je nápad – večerní Praha bude jistě náramná… Naše ubikace byla pouhých šest zastávek tramvají od centra, takže co jiného s načatým večerem? Hned při východu z hotelu jsem ucítil, jak se mne začíná zmocňovat vánoční nálada. Tu mi lehce naboural nákup jízdenek. Ocenil jsem sice důmyslnost automatu, u kterého se dalo zaplatit bezkontaktně kartou, ale fakt, že necelé tři kilometry nás vyjdou tam i zpět na 150,- Kč, se mi pokusil pokazit náladu. Vzpomněl jsem si na článek Dopravního podniku, který jsem četl docela nedávno: pan ředitel si v něm stěžoval, že turisté využívají městskou hromadnou dopravu méně, než by si představoval. Ale tak… To se nedá nic dělat. Autem do centra nechci, už tak mi trvalo asi půl hodiny, než jsem našel parkoviště, kde mohu do rána zanechat vůz. Vyrazili jsme tedy tramvají.

Bylo už téměř devět hodin večer, ale všude kolem bylo plno lidí a Staroměstské náměstí vřelo. Nebyla tu hlava na hlavě, ale i tak byl občas problém mezi jednotlivými stánky kličkovat.

Hned u prvního stánku to začalo.

„Tatí, já mám hlad,“ vrhla na mne dcerka prosebný pohled a ukázala prstíkem na bříško. „Dala bych si halušky!“

U usměvavého pána jsem objednal asi dvanáct deka halušek se zelím (dokonce tam bylo i nějaké to uzené!) a dva kelímky svařeného vína. Jakmile jsem zaslechl částku, měl jsem pocit, jakoby svařáku byl litr a slovenské pochoutky asi tak tři čtvrtě kila. Jojo, Praha…

Na pódiu žádný program neprobíhal, a tak jsme pouze oběhli náměstí. Synovi jsem ještě stihnul koupit klobásu, taky něco k pití a zjistil jsem, že mám taky hlad. U jednoho stánku lákali na gulášovou polévku. Cenovka byla 50,- Kč; v porovnání s ostatními pokrmy (100,- Kč za klobás) působila poměrně velkoryse. Když jsem uviděl, jak pan prodavač bere do rukou kelímek o objemu asi půl litru, dokonce jsem se skrytě zaradoval. Moje představy však byly zbytečně optimistické. Vyfasoval jsem porci, která se snad nedala nazvat ani jídlem a propukl jsem v hysterický smích. V kelímku spočívalo cosi na dně, doslova a do písmene jako když plivne.

Malý výlet tramvají na Staroměstské náměstí mne tedy stál 700,- Kč. Pokud má Praha něco společného s jinými evropskými velkoměsty, jsou to zcela jistě ceny. Počítal jsem hned před odjezdem s tím, že v Praze je draho, ale některé věci mne více než překvapily.

Následující den jsme strávili ve víru velkoměsta. Václavák, nábřeží Vltavy, Karlův most, Malá Strana a v neposlední řadě taky Pražský hrad, který byl vlastně i naším cílem. Neodradily nás ani ohromující všudypřítomné davy lidí, ani zhruba třistametrová fronta při vstupu k hradu, ani neskutečně předražené cokoli, co stánkaři prodávali. Na vlastní oči jsem poprvé viděl Vladislavský sál, Svatovítskou katedrálu a Zlatou uličku.

Byl jsem nakonec spokojený, ale příště mne v období adventu do Prahy nikdo nedostane ani heverem. Atmosféru budu muset jít nasát někam jinam. Vlastně přemýšlím, zda není lepší advent strávit zavalený prací a podobné výlety si nechat na jindy. Vždyť stejně vím, že letošní Vánoce budou zase krásné, klidné, voňavé a pohodové. A přesně takové přeji i vám všem.

Martin Müller